19. Zkušenost

Mladá paní Verunka se stala korektorkou, studentka Lucinka ukončila VŠ a nastoupila v Praze do firmy na zabezpečování systémů, Kačenka po maturitě odjela na zkušenou na Jersey, kam prý jednou pojedeme spolu.

A já?

Já už věděla, co dělat nechci, ale moc nevěděla, co vlastně dělat chci.

A tak, když mi jednoho dne zavolal můj nejdlouhodobější kamarád, spolužák od druhé třídy, že by potřeboval laborantku do své vlastní firmy, nadšeně jsem kývla.

Poprvé v životě jsem pracovala v kanceláři. Celý den sedět na židli, rovnat papíry a čučet do počítače mi přišlo vážně prima. Mé nadšení mi vydrželo asi měsíc. Po měsíci přišel můj šéf a s dramatickým výrazem v obličeji sdělil, že přišel o řidičák z důvodu vybodování. Překračování rychlosti v obci. Ale fakt o prsa. No jo, ale jedno překročení tu, jedno tam a najednou dostanete dopis a vaše podnikání je v ohrožení. Firma, v níž jsem pracovala, zajišťovala opravy a kalibrace testovacích komor po celé české a slovenské republice. Takže ježdění den co den. Okamžitě (opět bez rozmyslu, jak je u mě dobrým zvykem), jsem se nabídla jako náhradní řidič. Zpětně to hodnotím slovy: TO BYLA JÍZDA.

Připadala jsem si jako maličký Frodo, co musí vrátit prsten do Mordoru. Často jsem vstávala velmi brzy, abych dojela pro kamaráda, bývalého spolužáka a šéfa v jedné osobě a odvezla ho o mnoho kilometrů dál, aby mohl pracovat. Někdy to bylo fakt náročné. Představte si ctižádostivého chlapa, který postavil silnou firmu, koupilo se nové auto, on přišel o řidičák a do nového auta den co den sedá padesátikilový trpaslík a navíc žena a uhání rychlostí blesku na místo určení. Byl to náročný rok a dva měsíce, kdy jsem si na své konto připsala najetých 55 000 kilometrů. Občas jsem vážně nevěděla, jestli je středa nebo leden. Milovala jsem rychlou jízdu v rychlém autě, bavilo mě zapojovat čidla do testovacích komor, bavilo mě sestavovat kalibrační protokoly.