13. Petra
Snažila jsem se. S Tomem jsme byli v kontaktu a vídáváli se. Kačenka k němu pravidelně jezdila a on se snažil pomáhat nám i finančně. Byl to muž, co mi zamotal hlavu na několik let a často jsem se ptala mých andělů strážných(kteří jsou někdy fakt vtipní), cože se mám touto lekcí naučit. A často jsem myslela i na druhého osudového muže mého života, otce mých starších dcer Martina.
O nápadniky jsem nouzi neměla, přestože jsem byla “SAMA se třema dětma”, ale dokázala jsem se tak zaměstnat, že jsem se do žádného dalšího vztahu nevrhala.
Dál jsem tlačila vozejk s novinama, časopisama a jiným zbožím v nemocnici na lůžkovém oddělení. Povídala jsem si s pacientama a často byla vtažena do jejich příběhů. Občas se stalo, že jsem jeden den prodala časopis a druhý den byla postel prázdná. Čas trávený mezi životem, nadějí a smrtí. Na jednom pokoji jsem se začala zdržovat déle a déle a svou trasu si nakonec předělala tak, že pokoj č.12 mi zbýval jako poslední. Žena, která jej obývala měla neuvěřitelnou sílu a energii. Byla o něco mladší než já, kdysi ráda sportovala, jezdila na tábory, pečovala o děti, hrála s klukama fotbal a často jsme se smály tomu, že jsme se určitě potkaly někde v nějakém kanálu, které jsme jako děti prolézaly.
Péťa měla úraz při sportu a tak dlouho podstupovala léčbu až ji musela být amputována noha. Od té doby byla ležícím pacientem a tak trochu inventářem nemocnice. V době, kdy jsme se seznámily, byl její čas strávený v nemocnici cca 15 let v kuse. V noze se jí zabydlel nepřítel “kok” a nechtěl se jí za žádnou cenu pustit. Týden co týden se musela zbylá noha pod narkózou čistit a Péťa měla samostatný vlastní život “tam venku” v nedohlednu.
Péťu jsem nazvala chodící encyklopedií. Zajímala se o spoustu věci, takže jeden den naše povídání bylo o žralocích, další den jsme klábosily o technických věcech.
Byla(a je), neuvěřitelná.
Začala jsem vymýšlet plány, jak její osud změnit.
Sem tam jsme vyjely na propustku po Mostě nebo jely na návštěvu ke mně domů. Troufaly jsme si vždy o něco víc a začaly jezdit dál. Jely jsme na výlet. A cestou “kradly” kukuřici na poli.
Pak byl Pétě nabídnut bezbariérový byt v pečovatelském domě. Přesvědčila jsem jí, že je to dobrý nápad a pomohla jí ho zařídit. Najednou mohla být Petra DOMA na víkend. A pak ještě víc dnů a pak ještě víc. Koupila si svůj první vysavač a já jí vymalovala byt. Přestala být inventářem v nemocnici a začala být víc doma. Staly se z nás nerozlučné kamarádky a byla naším pravidelným hostem na Vánoce.
Mé starší holčičky měly období puberty, období prvních lásek a tak se u nás doma občas objevil i kluk a my maminky, co si přály syny a měly(zaplaťbůh) dcery, jsme tyto hochy vítaly s otevřenou náručí a měly tendence je lapit a už nikdy nepustit.
V naší partě panovala láska, důvěra a pohoda. A když se nahromadily nějaké nevyjasněnosti, benjaminek rodiny (Kačenka) rozdala každému z nás papírek se slovy: POZVÁNKA NA RODINOU PORADU DNES VEČER V ŠEST a u dobré večeře jsme si nevyjasněnost vyjasnily.
Na závěr přidám pár veselých příběhů z mého působení rozvážení novin, časopisů a jiných věcí na lůžkovém oddělení:
“Máte kon......”(slovo do ztracena).
Tak jsem vyndala kon....doleci. Paní koukala udiveně...Chvíli trvalo, než mi došlo, že chce kondomy(což bych nečekala v nemocnici na lůžkovým oddělení).
“Jedno AHA a SUPER SPY” máte?
“Ne, ale možná druhá paní, co jezdí s vozejkem to mít bude.”
“Ne, já to nekupuju. Jenom teď, když je ta okurková sezóna.”
“Máte nějaký větrací bonbóny?”
“Já bych chtěla takovej časopis, viděla jsem ho u jedný pani.”
“My s jednou paní luštíme. Ona je slepá. Rozpadla se jí síťovka.”
“Teď, když vás tu vidím, jste normálně sestřička, že jo?”
“Máte Blesk? Tak mi dejte k narozeninám jednu známku a pohled.”
“Dneska vyšel jenom Blesk pro ženy, že jo?”
“Ne. Ještě Rytmus, Týden, Překvapení, Claudie a Ring.”
“Jo. Tak já si vezmu Blesk pro ženy.”
“Co je v tom Blesku, je tam něco a v tý Claudii je taky něco?”
“Máte obálky?”
“Mám.”
“A čistý?”
“Máte noviny dnešní?”
“Máme.”
“Já si nebyl jistej, jestli je tady prodáváte.”
“Jedno to AHO.”
“Co je to za časopis?”
“Báječná neděle.”
“To je jako až na neděli, jo?”
“Mně je jedno, kdy to budete číst.”
“Co to tam je to KO....v BO.....Kočka v boji?”
“Ne, Kocour v botách.”
“Je v tom Právu ta vložka?”
“Máte zapalovače proti větru?”
“Ne.”
“Jak to?”
“No nemám.”
“Jak to?”
“No nemám, no.”
“Ale já to viděla v jedný trafice.”
“To je možný, ale my nemáme stejné zboží.”
“Jak to?”
“No nemáme.”
“Tak já s vámi nemluvím. Na shledanou.”
Paní drží v ruce DVD Spejbla a Hurvínka a ptá se: “To je jako loutkový, jo?”
“Máte šťávu”?
“Máte zapalovač s hodinkama?”
“Dejte mi jedny žvýkačky na čistící zuby.”
“Máte gondolenci?”
No a jako bonus v mém trafikovém životě byl můj ŠÉF. Nejlepší šéf, jakého jsem kdy měla a tímto vás pane Fremund zdravím a děkuji.
