15. Vedoucí
Jak už jsem psala v nějakém předchozím díle, vždy jsem chtěla být něčeho vedoucí. A tak se stalo, že jsem byla vedoucí krámku s novinami, sídlícího v nemocnici. Práce mi šla pěkně od ruky a já prodávala, objednávala zboží, dělala remitendu a jednou za rok inventuru. Dvě ženy jezdily s vozíkama po odděleních a já byla vedoucí.
S naším úžasným šéfíkem jsme byli prima kolektiv. Nejednou se mi stalo, když jsem náhodou něco potřebovala u lékaře, že jsem byla vyzvána, abych šla rovnou do ordinace, protože: vždyť jste naše.
Z krámku jsem odcházela a zase se zpátky vracela a vlastně mě práce bavila, ale svou pevnou pracovní dobou mě tak trochu omezovala a i jsem cítila, že je to jen přestupní stanice k něčemu opravdovému.
A tak jsem zase jednou odešla za nabídkou pracovat jako terapeutka ve stacionáři mentálně postižených lidí.
S dětmi, ač tito lidé byli věkem dospělí, jsem se velice brzy skamarádila. Byli hraví i svéhlaví, byli radostní i smutní, byli nadšení i odmítaví. Pro mě bylo důležité to, že mi věřili a já věděla, že je nezklamu. Při mém nástupu jsem se setkala s úžasnou bytostí jménem Martina, která místo terapeutky opouštěla a mě do nové role zasvěcovala.
Popustila jsem uzdu své fantazie a své svěřence vedla po cestě nekonečných zážitků. Každý den jsme začínali výukou jednoho předmětu. Jeden den jsme měli čtení, další den zeměpis, další den počítání, putování po planetách, cestu mořem či lesem. Děti milovaly povídací kruh, kdy jsme všichni seděli, někdo vymyslel nějaké téma (Vánoce, maminka, dovolená, nejhezčí zážitek apod.)a mluvil vždy ten, kdo měl v ruce kamínek. Po sdílení příběhu předal kamínek dalšímu členovi a tím mu dal možnost podělit se o další zajímavé povídání. Pravidelně jsme chodili na procházky, kde jsem litovala, že nejsem chobotnice, protože všichni chtěli jít se mnou za ruku. Připomínala jsem chodící lepidlo, na kterém je přilepeno spousta rukou. Jednou jsme se vypravili do Marienbergu (Německo), na integrativní sportovní slavnosti.
Velkým zážitkem byla návštěva divadla a poté cesta do zákulisí a seznámeni s hlavním hrdinou, který každému věnoval své foto s podpisem (díky Kubo). Troufla jsem si i na výlet vlakem a posezení v cukrárně, návštěvu ZOO apod..
Měli jsme k dispozici celkem velký prostor v areálu jedné školy a tak jsme měli přístup i do tělocvičny či do místa, které vyzívalo k hraní divadla. Má dcera Verunka vedla dramatický kroužek Rychlí špunti a nejednou jsme spojili výkony jejich herců s mými klienty. Sál byl vždy plný diváků, hráli jsme Mrazika (opět), pohádku Rozum a Štěstí, vánoční i velikonoční besídky apod..
Doma mám plnou krabici výkresů, dopisů, přání a dárků a jediným důvodem mého rozhodnutí odejít byla malá, fakt malá finanční odměna za tak náročnou, přesto krásnou práci.
Vrátila jsem se do krámku s novinami a počkala si na vyhlášení vzdělávacího programu pod názvem SMALL BUSINESS, do něhož jsem se přihlásila.
S dětmi, ač tito lidé byli věkem dospělí, jsem se velice brzy skamarádila. Byli hraví i svéhlaví, byli radostní i smutní, byli nadšení i odmítaví. Pro mě bylo důležité to, že mi věřili a já věděla, že je nezklamu. Při mém nástupu jsem se setkala s úžasnou bytostí jménem Martina, která místo terapeutky opouštěla a mě do nové role zasvěcovala.
Popustila jsem uzdu své fantazie a své svěřence vedla po cestě nekonečných zážitků. Každý den jsme začínali výukou jednoho předmětu. Jeden den jsme měli čtení, další den zeměpis, další den počítání, putování po planetách, cestu mořem či lesem. Děti milovaly povídací kruh, kdy jsme všichni seděli, někdo vymyslel nějaké téma (Vánoce, maminka, dovolená, nejhezčí zážitek apod.)a mluvil vždy ten, kdo měl v ruce kamínek. Po sdílení příběhu předal kamínek dalšímu členovi a tím mu dal možnost podělit se o další zajímavé povídání. Pravidelně jsme chodili na procházky, kde jsem litovala, že nejsem chobotnice, protože všichni chtěli jít se mnou za ruku. Připomínala jsem chodící lepidlo, na kterém je přilepeno spousta rukou. Jednou jsme se vypravili do Marienbergu (Německo), na integrativní sportovní slavnosti.
Velkým zážitkem byla návštěva divadla a poté cesta do zákulisí a seznámeni s hlavním hrdinou, který každému věnoval své foto s podpisem (díky Kubo). Troufla jsem si i na výlet vlakem a posezení v cukrárně, návštěvu ZOO apod..
Měli jsme k dispozici celkem velký prostor v areálu jedné školy a tak jsme měli přístup i do tělocvičny či do místa, které vyzívalo k hraní divadla. Má dcera Verunka vedla dramatický kroužek Rychlí špunti a nejednou jsme spojili výkony jejich herců s mými klienty. Sál byl vždy plný diváků, hráli jsme Mrazika (opět), pohádku Rozum a Štěstí, vánoční i velikonoční besídky apod..
Doma mám plnou krabici výkresů, dopisů, přání a dárků a jediným důvodem mého rozhodnutí odejít byla malá, fakt malá finanční odměna za tak náročnou, přesto krásnou práci.
Vrátila jsem se do krámku s novinami a počkala si na vyhlášení vzdělávacího programu pod názvem SMALL BUSINESS, do něhož jsem se přihlásila.