23. Kouzelné věty

“Maminko, čekáme miminko a chtěli bychom tě u našeho porodu”, byla věta, která mi otočila život vzhůru nohama. Své dceři a skvělému zeťákovi jsem řekla své “ANO.”

A začala jsem číst knihy o porodu. První knihu Porodní bába od řeky Hope jsem přečetla, jak se říká jedním dechem. Michel Odent (Znovuzrozený porod, Přirozené funkce orgasmů při milování, porodu a kojení aj.) mi otevřel oči tak dokořán, že jsem měla po přečtení knihy dlouho dokořán i pusu. Porod s dulou, (kniha od Marshall H. Klaus, John H. Kennell, Phyllis H. Klaus) nabízí spoustu rad pro rodiče a doprovázející osoby při porodu. A Hovory s porodní bábou nabízí rozhovor s registrovanou porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou, jejíž příběh jsem sledovala.

Čím víc jsem měla informací o porodu, tím víc mi přišlo přirozené rodit přirozeně. Přirozeně neznamená někde venku u smrčku (i když proč ne), přirozeně znamená rodit tak, jak je přirozené rodit rodící ženě bez zbytečných zásahů a nevyžádaných rad. Od kamarádky Petry jsem dostala tlustou bichli, úžasné Ingeborg Stadelmann s názvem Zdravé těhotenství, přirozený porod.

Informace, že existuje někdo, kdo je dula a někdo, kdo je porodní asistentka mě úplně pohltila. Rozdíl mezi nimi je ten, že dula je žena, která provází ženu těhotenstvím, porodem a nelehkou dobou šestinedělí. Je emocionální a psychickou podporou, přítelkyní, vrbou, sestrou i matkou.

Práce duly patří mezi nezdravotnické pomáhající profese. Dula doplňuje práci porodních asistentek, lékařů, zdravotních sester a také psychologů.

Porodní asistentka, na rozdíl od duly je osoba se zdravotnickým vzděláním poskytující služby v oboru porodní asistence která se specializuje na péči o ženu v průběhu normálního (nekomplikovaného) těhotenství, porodu a šestinedělí, včetně péče o zdravého novorozence a kojence do věku šesti týdnů (opsáno z Wikipedie).

Mé vyhledávání na internetu a touha po informacích (byla jsem jak Číslo 5 žije) mě přivedlo ke zjištění, že existuje asociace sdružující duly.

Hned jsem se přihlásila.

Na své první vnoučátko jsem se těšila a čím dál víc obdivovala rostoucí bříško, v němž měl ten zázrak svůj pokojíček.

Tak moc jsem toužila (již několik let před tím), stát se babičkou.

“Maminko, čekáme miminko”, oznámila mi jednoho dne na parkovišti u Alberta má další dcera.

No páni.

Tak já budu babička na druhou.

A ten stejný rok přišla takhle jednoho sobotního dne další dcera se svým přítelem a ten mě požádal o její ruku. Opět jsem řekla “ANO”.

Svatba, která proběhla v Praze Na Spiritce byla vážně extraordinární (slovo jsem slyšela ve filmu Titanik, a vždy jsem ho chtěla použít).

Byla tam moje maminka, která po vážné nemoci lehce tančila s mými zeťáky (a nejen s nimi), byl tam můj tatínek, který svým tancem překvapil kde koho, byla jsem tam já se svým přítelem a otcem našich dcer Martinem, bylo tam plno krásných lidí a dvě rostoucí bříška s mými vnoučátky.

Ten rok jsem byla přijata na Českou asociaci dul jako náhradnice, což mě neodradilo od mého podnikatelského záměru a přihlásila jsem se na kurz Poporodní duly, kde jsem poznala plno úžasných žen, dokonce jsem z některými ve stálém kontaktu.

A ještě ten rok jsem potřetí slyšela větu:

“Maminko, budeme mít miminko”. Pánbíček požehnej. Budu babička na třetí.