Vysněný VBAC porod v Číně
Dnes je to přesně týden a den od mého vysněného přirozeného porodu v Číně. Můj porod by možná nebyl ideální pro každého, ale pro mě v té situaci a podmínkách to byl ten nejdokonalejší porod, jakým mohl být. Neměnila bych vůbec nic.
Cesta za mým VBAC (přirozený porod po císařském řezu) nebyla ale zdaleka vůbec ideální a jednoduchá. Řekla bych spíše dost vyčerpávající a toto období 14 dnů před porodem bych popsala bohužel jako takové období temna.
Můj první porod v Číně musel proběhnout plánovaným císařským řezem, kvůli špatné poloze miminka – Toníček byl otočený koncem pánevním. V Čechách bych nejspíše zkusila rodit i s tímto „problémem“ přirozeně, ale zde to nebylo možné. Nebo mi to tak alespoň řekli a já se dál nedohadovala, přeci jen to bylo půl roku od našeho nastěhování do Číny, tudíž jsem ještě neznala tu jejich hroznou mentalitu, kdy se všeho ohromně bojí a raději jdou tou nejjednodušší cestou – a to úplně ve všem. Samozřejmě mě to ale velmi mrzelo a do poslední chvíle jsem se snažila přemluvit miminko, aby se otočilo. To se ale nepovedlo a já šla „pod kudlu“. Rekonvalescence po fyzické (ale i psychické) stránce byla velmi dlouhá, stahování dělohy po operaci velice bolestivé. Nejdůležitější pro mě ale bylo zdravé miminko a také jsem věřila, že další děťátko už půjde přirozenou cestou.
Možná by si někdo řekl, že je zbytečné se takhle „honit“ za přirozeným porodem, nejdůležitější je přeci zdravé miminko a nezáleží na tom, jakou cestou se dostane ven. Já to tak ale nemám, přirozený porod pro mě znamená strašně moc, možná více než pro ostatní, těžko to ale dokáži vysvětlit. Možná kvůli úmrtí miminka v mém prvním těhotenství v 15 týdnu těhotenství a dalším spontánním a zamlklým těhotenství, jsem si potřebovala dokázat, že moje tělo je dostatečně úžasné a zvládne to tak, jak by to mělo správně být. Pocit ochuzení byl po císařském řezu obrovský.
Otěhotněla jsem – plánovaně – rok a půl po sekci. Jizvu jsem nikdy necítila, krásně jsem se zahojila, tudíž by mě nenapadlo, že to zde bude takový problém, protože tu mají v tabulkách napsáno, že další těhotenství po sekci nejdříve po dvou letech. Pamatuji si na první kontrolu na potvrzení těhotenství, kdy mě už tenkrát strašili, že to bude dost nebezpečné, měla jsem z nich dokonce pocit, že by mě nejradši hnali na potrat. Při dalších kontrolách jsem nadhodila téma přirozeného porodu, to se jim nelíbilo, ale zatím oddalovali to jejich „ne“, které je pro ně tak moc nepříjemné vyslovit a uklidňovali mě tím, že se uvidí. Ale já jsem věděla, že se neuvidí, že pokud bude miminko otočené správě, nic mě nezastaví na cestě za svým snem.
Miminko bylo ve 34tt už otočené hlavičkou dolu a já byla nejšťastnější, že mi už nic nestojí v cestě. To jsem ale netušila, že na další kontrole v 38 týdnu se mi můj plán sesype jak domeček z karet. Sestra, která mě doprovází celé těhotenství (zde se od první kontroly chodí do nemocnice – nejsou tu žádné ambulance), mi se smíchem na tváři oznámila, že musím znovu na sekci. Vím, že se v situacích, kdy se bojí, nebo oznamují něco špatného Číňané smějí, ale v tu chvíli bych ji nejradši dala pár facek. Prý nějaký doktor (jediný muž v nemocnici a zároveň manager porodnice) viděl mé výsledky – šířku jizvy a rok mého předchozího porodu a podle toho rozhodl, že v žádném případě ne přirozený porod. Byla jsem v šoku, zadržovala jsem pláč, ale přesto ji oznámila, že s tím nesouhlasím, ať si říká nějaký doktor, co mě ani nikdy neviděl osobně, co chce. Dala jsem najevo svoji jistotu a oznámila, že na další sekci prostě nepůjdu, že to radši budu rodit doma. Sestra tedy oznámila doktorce, co mě měla celé těhotenství na starost, moje rozhodnutí. Dohodly jsem se na tom, že za pár dnů se chci sejít s oním doktorem a oznámit mu moje stanovisko a předložit porodní plán. Za další dva dny jsme se měli sejít.
Doma jsem se ale „zhroutila“, už jsem si vůbec nebyla tak jistá, jako před kontrolou, přepadl mě ohromný strach. Co když dělám opravdu něco, co je velmi nebezpečné a ohrozím tím svoje miminko i sebe. To jsem samozřejmě nechtěla, ale zároveň mi něco tak ohromně silného ve mě říkalo – a já věděla, že tento hlas nakonec poslechnu – že dělám správnou věc. Nikdy jsem si nebyla (sama v sobě) ničím tak jistá, jako tímhle. Zároveň ale netvrdím, že ustát tento šílený tlak, bylo jednoduché, musela jsem poprvé v životě věřit jen sama sobě. Také rodina mi byla velikou oporou, všichni ve mě věřili, nikdo ani jedinkrát neřekl, ať jdu raději znovu na sekci, což pro mě bylo velmi důležité, na druhou stranu by to mé rozhodnutí stejně nezměnilo. Pročítala jsem si příspěvky na Facebooku ve skupině maminek, které zažily úspěšný VBAC a znovu jsem se dostala do psychické pohody, našla si porodní dulu Táničku, která mi moc a moc pomohla. Bohužel nešlo být ve fyzickém kontaktu, ale už od první její zprávy jsem věděla, že je to ta správná opora pro mě.
Tánička byla od prvního okamžiku velmi milá a vstřícná, okamžitě se chovala jako bychom se znaly několik let a já vůbec neměla ostych jí vše vylíčit všechny i ty nejintimnější věci. Každý den jsme byly v kontaktu, každý den mi psala krásné a bovzbuzující zprávy, upřímně ve mě věřila a i to mi moc pomohlo stát si pevně za svým rozhodnutím.
Pmohla mi si ještě více věřit si a poradila, které čaje popíjet na zpevnění jizvy. Každý den jsem na její doporučení popíjela maliníkový a kopřivový čaj, který měl moji jizvu krásně posílit. Věřím tomu, že právě i tento čaj mi pomohl prožít krásný vbac porod.
Za dva dny jsem se sešla s oním doktorem, který mi „nařídil“ další sekci. Čekala jsem, že to nebude lehké, ale šla jsem tam s tím, že se nenechám už znovu rozhodit. To se mi bohužel ale opět nepovedlo. 60letý doktor už od pohledu vypadal nesympaticky.
Koukl na mé výsledky – jizva 1.8 mm, což byl problém. Ostatní výsledky prý perfektní, ale nelíbilo se mu toto jediné číslo. Oznámila jsem mu (překládala moje zdravotní sestra) svoje rozhodnutí, ale on nesouhlasil. Pak už mám vše docela v mlze. Když pochopil, že se mnou nehne, začal zvyšovat hlas, zda jsem seznámena s tím, co se nejspíše stane – praskne děloha a tím zabiji svoje miminko a také i já budu bojovat o život. Zvýšila jsem tedy taky hlas, začala už mluvit přímo na něj – i když ničemu z toho asi nerozuměl – že věřím svému tělu i mému miminku, u toho velmi výrazně artikulovala, aby pochopil, a je mi naprosto jedno nějaké číslo.
Zde se ale nějaká „neposlušnost“ vůči autoritám absolutně nesluší a Číňané by si nikdy nedovolili jít proti názoru „vyššího“ postaveného – v tomto případě pana doktora. Tudíž jsem pochopitelně pana doktora pořádně urazila – je sice hezké, že věřím v sama sebe, ale on je „věda“, což mi sám řekl.
Neochotně mi nabídl tedy další kontrolu za pár dní, pokud se jizva neztenčí, že by to se mnou zkusil, ale pokud by se ztenčila, v jejich porodnici mi přirozeně rodit nedovolí a ať si letím do Pekingu. Já ale věděla, že tohohle člověka už nechci v životě vidět.
Toto jsem i oznámila sestře, která mi navrhla kontaktovat paní doktorku, která mi dělala první sekci, ale v jejich pobočce již nepracuje, nýbrž v nově otevřené, takže by neměl být problém rodit tam. Další den jsme si s ní sjednali schůzku a vyšetření.
Nově otevřená pobočka byla krásná, útulné prostředí, milý personál, futuristické vybavení…Cítila jsem se tu od prvního okamžiku skvěle. S paní doktorkou Li jsme se objaly a já věděla, že ona mi určitě pomůže. Udělala podrobné vyšetření přes měření tlaku, monitory a ultrazvuk jizvy. Tloušťku jizvy nekomentovala, pouze řekla, že se ztenčuje postupně celé těhotenství souměrně a průběžně, takže nevidí problém zkusit to přirozeně. Nestrašila mě žádnými katastrofickými scénáři, jen se zeptala, zda budu souhlasit s akutní sekcí, pokud by nastaly komplikace, které by mohly ohrozit miminko nebo mě. S tím jsem samozřejmě souhlasila. Ještě si pročetla moje porodní přání, s jediným bodem neměla problém, ani s mnou požadovaným bondingem po porodu, přála jsem si, aby mi miminko po narození položili okamžitě na hruď ještě s pupeční sňůrou, bez zbytečností jakými jsou vážení a měření.
Před rozloučením mě ale ještě upozornila na to, že jejich pobočka ještě není oficiálně otevřena a čekají na razítko z úřadu, které dostanou do 7 dnů. Takže nesmím začít rodit dříve, jinak to v této nemocnici nebude možné. Do termínu jsem měla ještě 14 dní, takže jsem doufala, že to s miminkem ještě minimálně týden vydržíme.
Když se ale ani po týdnu nic nedělo – nemocnice nebyla stále připravena, začala jsem být nervózní. Hlavou mi šly stále dokola myšlenky, co když se to nestihne a já budu muset rodit ve staré nemocnici se starým komunistickým doktorem řezníkem. Při myšlence na něj jsem se porodu začínala opravdu bát.
Proto si další den sjednal Roman schůzku ve staré porodnici s paní ředitelkou, aby se dohodli na případném postupu, když by nová pobočka nebyla ještě otevřena. Já jsem se jí neúčastnila, další psychický nátlak bych už asi nezvládla. Naštěstí vše proběhlo v poklidu, paní ředitelka se omluvila za doktora, Roman řekl své požadavky – pokud budu muset rodit ve staré porodnici, bude u porodu přítomna paní doktorka Li. Jako o Evropany o nás nechtěli přijít – pro ně je to čest, takže paní ředitelka souhlasila a přislíbila účast paní doktorky u mého porodu.
Konečně se mi po dvou týdnech ulevilo a mohla jsem se opět plně soustředit na můj porod. Bylo mi jedno, kde porodím, důležité pro mě bylo jedno – budu tam mít někoho, kdo ve mě věří a kdo mi nebude klást překážky na cestě za svým snem.
V sobotu 9.11. v 5 ráno (3 dny před termínem) jsem se vzbudila s kontrakcemi, o kterých jsem ale už nepochybovala, že by to mohly být pouze „poslíčci“, které jsem před tím měla již pár týdnů. Tak nějak jsem věděla, že tohle už je to ono.
Bylo to krásné ráno, manžel se synem ještě spali, já jsem si vlezla do teplé vany, u toho popíjela maliníkový čaj a psala si se svoji Táničkou, která i přes 7 hodinový časový posun byla se mnou, i když musela být moc unavená, nenechala mě v tom a byla mi nesmírnou podporou.
Jsem ji neskutečně vděčná, že byla se mnou alespoň takhle na dálku a věřila ve mě a díky tomu jsem věřila i já sobě.
Když začaly být kontrakce intenzivnější, že jsem je musela prodýchávat na čtyřech a po 2 minutách, vzbudila jsem manžela a syna a v 8 ráno jsme se vydali směr porodnice.
V porodnici přišel pro mě docela velký šok, když mi oznámili, že nejsem otevřená ani na jeden prst, myslela jsem, že je to snad blbý vtip, že si ze mě dělají jen legraci – já kontrakce po 2 minutách, které už opravdu nebyly vůbec příjemné. Paní doktorka na přijmu mi tedy bez upozornění udělala Hamiltonův hmat a poslali mě na příjem do pokoje. Ale během té chvíle jsem se otevřela na 2 centimetry, stihli udělat ještě monitoring na pokoji a už mě rychle hnali na porodní pokoj, kdyby se náhodou objevily komplikace, protože jsem pro ně stále byla velmi rizikový pacient.
Na porodním sále to vypadalo moc hezky, vybaven byl skákacími míči, provazy a dalšími pomůckami, bohužel já jsem je ale nemohla využívat – díky mé rizikovosti jsem celý porod musela strávit připnutá na monitor a většinu času ležela na zádech, což pro mě bylo opravdu hodně nepříjemné a díky křížovým bolestem až nesnesitelné. V jednu chvíli mi dovolili klečet na zemi, chvíli opírat se o míč. Při každé kontrakci mi ale tlačili silou sondy monitoru na břicho, protože mi sklouzávaly. V té chvíli mít pistoli, tak je všechny postřílím :-)). Během kontrakcí jsem jim ty jejich ruce dávala z mého břicha pryč, ale oni se nevzdávali a nenechali mě být ani chvíli na pokoji. Za chvíli mě zase tlačili na porodní lůžko – samozřejmě v té nejhorší chvíli během kontrakce.
V místnosti nebyl ani chvíli klid, neustále tam někdo chodil koukat se na toho exota, který riskuje svůj život. Anesteziolog, který byl připraven celou dobu, neustále chodil kontrolovat, zda tedy už uděláme toho císaře :-).
Celou tu dobu tu včetně dvou porodních asistentek, zdravotní sestry, která mě provázela celé těhotenství a anesteziologa, byla i moje doktorka, která neodešla ani na chvíli. Za to jsem ji byla zpětně nesmírně vděčná, protože jsem u porodu nemohla mít mého manžela, který se musel starat o našeho syna. Ona pro mě v tu chvíli byla mým andělem, ani jednou mě neupozornila na jizvu, kterou jsem ale vůbec necítila, tiskla jsem ji ruku, díky svým neostříhaným nehtům až do krve :-). Ale ona neřekla jediné slovo, pak jsme se tomu až bylo po všem jen zasmály…
Vysvobozením pro mě byla zpráva, že jsem otevřena na 10 centimetrů a můžeme jít postupně tlačit. Tlačení trvalo cca 1,5 hodiny, které jsem si už neskutečně užívala, pohupovala se na míči na porodním lůžku a mimo kontrakcí vtípkovala s paní doktorkou. V téhle chvíli jsem už necítila žádnou bolest, jen veliký tlak a obrovské vzrušení z toho, že za chvíli už tu se mnou bude moje dcera. Paní doktorka řekla, že ještě třikrát zatlačím a můžeme zavolat manžela, to pro mě byla ohromná motivace dát do toho úplně vše. Roman doslova přiběhl na posledních deset minut, když už byla vidět hlavička – viděl i to, co prý vidět původně nechtěl :-D, ale v tu chvíli mu to podle jeho slov nevadilo díky ohromnému adrenalinu. Z videa z porodu vím, že kolem mě stálo asi 6 lidí, já je ale vůbec nevnímala, soustředila jsem se jen na pokyny paní doktorky jak správně a pomalu tlačit, abych si nezpůsobila zranění, kterému jsem se ale stejně nevyhnula.
v 17:24 – po krásném 13 hodinovém porodu – vykoukla na svět naše dcera Malvínka. Okamžitě mi ji přiložili na hruď, ona se krásně přisála a hodinu na mě ležela bez očištění, vážení a dalších věcí. Roman, který nesnáší krev a bolest, přestřihl ze své iniciativy dokonce pupeční šňůru. Tenhle moment mi zůstane vryt v paměti už nadosmrti. I když se mnou nemohl být u celého porodu, na tyto poslední minuty mi byl velkou oporou a jsem šťastná, že jsme příchod Malvínky na tento svět prožili společně.
Ten pocit naprosté euforie a štěstí se nedá slovy popsat. Jsem neskutečně vděčná, že jsem tohle mohla prožít a doufám, že ne naposledy. Díky úžasné paní doktorce Li jsem si splnila svůj životní sen, za což ji nikdy v životě nepřestanu být vděčná.
Následovaly ještě 2 hodiny na porodním sále, kde s námi byl už i syn Toníček a my si jen užívali sílu toho okamžiku.
Můj porod mám ještě čerstvě ve své paměti a vzpomínám na něj jako na ten nejkrásnější prožitek v životě. Poslední hodinku a půl bych dokonce popsala jako orgasmický zážitek, který bych si zopakovala klidně ještě několikrát. Vím, že vše nebylo úžasné a mohlo být lepší, ale pro mě to bylo naprosto dokonalé a neměnila bych na něm absolutně nic. V rámci možností a místa (komunistická Čína, kde se výjimky moc nepřipouštějí), to byl ten nejdokonalejší porod a splněný sen.
Z porodního sálu jsem odešla po svých a domů jsme odešli na naše přání po dvou dnech. V Čechách je to nejspíše normální postup, ale zde Číňanky po porodu leží další měsíc, z porodnice odcházejí přímo do „recovery centra“ se svojí tchyní nebo matkou, kde se o ně stará a učí je jak zacházet s miminkem cca měsíc zdravotní personál.
