Lenka

Po svém prvním porodu, který jsem měla klasický medicínský v Mostecké nemocnici bez chlapa, (protože chřipková epidemie) a skoro celé 2 hodiny s pytlema na břiše jsem nevěděla, zda moje dcera žije nebo ne, jsem se rozhodla, že druhý bude naprostý opak. 

Díky spoustě příběhů na naší mostecké nosící skupině (Nosíme děti v Mostě a okolí) jsem věděla, že rozhodně nebudu rodit bez doprovodu a že tam chci jednu úžasnou osobu o které jsem četla samé skvělé příběhy.

Už když jsme jen uvažovali o druhém mimču a začínali na tom pracovat jsem věděla, že je čas na to kontaktovat nejúžasnější z úžasných - Dulu Táničku, protože jsem věděla, že to je ten správný člověk pro mě. Když jsem zjistila, že se zadařilo a čekáme miminko hned jsem to Táničce psala a těšila se na naše první společné setkání díky kterému si mě získala ještě víc než už mě dávno měla. Každé naše setkání bylo naprosto úžasné a Táničky energie mi vždy hodně dala,

Naše cesta k porodu byla poslední měsíc docela náročná, jednou telefonát, že se naskytly hory týden před mým termínem a nebo v termínu, tak jsem říkala klidně jeď, jen mi to neříkej ať neplaším :D Tánička hory oželela a kvůli mě zůstala je to prostě láska <3
Ale co mě rozbilo byl covid. Zpráva od Táničky “Leničko mám pozitivního manžela” já v krámě a dostala jsem totální  blok a nebyla jsem schopná komunikovat s nikým jinak se rozbrečím. Přemlouvala jsem naše mimi aby počkalo až Táničce skončí karanténa a díky bohu čekalo. Ale přišla další a mnohem větší rána v den kdy karanténa končila a to “Leničko jsem pozitivní”. Byla jsem ve vaně a byl to pro mě totální konec a zachvátila mě panika, brečela jsem a brečela, že to prostě nezvládnu a nedokážu rodit bez mé pozitivní opory Táničky. Tánička mi hned volala a povídali jsme si strašně dlouho a stále mě uklidňovala, že vše bude jak má a že vše zvládnu. Celé dny její karantény jsem mluvila k miminku, že nejsem připravená a ať ještě chviličku počká. 

Bože díky, přišel den kdy Táničce končí karanténa a mě přichází poslíčci, ejhle oni to budou kontrakce :D Moje úžasná Julinka vážné počkala a začala se tlačit na svět až když Tánička mohla mezi lidi.
 

6.2. Půl 9 večer se to rozjíždí a přicházejí kontrakce stále častěji a silněji, můj partner vedle mě plaší, tak jedeme ne ať to stihneme Kadaň není za rohem :D uklidňuji ho ať je spát v klidu, že mu řeknu v čas, ale uklidnit se moc nedal a každou chvilku se mě ptá zda vážně nechci jet :D Nejhorší bylo rozdýchat kontrakce u dcery, která je v polospánku a ptá se co mi je :D Díky bohu jsme přečkali noc, i když se moc nespalo, ale krásně jsme se vzbudili společně s naši prvorozenou. Při kontrakcích to bylo náročnější, protože se ptala co se děje a co mi je, ale naštěstí se rozhodla jít k babičce. Přítel by už vážně radši jel, ale já cítím, že ještě není ten správný čas a nechci. Blíží se odpoledne a my si s Táničkou cely den píšeme a voláme co a jak. Začíná to tlačit na konečník, Tánička říká, že si bude volat každou hodinku a jestli už nechci jet, ještě se na to necítím, takže Tání jdi v klidu na procházku s pejskem a vnoučkem.