4. Verunka
S Martinem mě seznámil Vláďa zvaný Krisťák. Chodili jsme spolu. On jezdil s partou na vandry a já ráda poslouchala jeho vyprávění o světě, který jsem neznala. Vyprávěl o Mákovi, Můrovi, Tlápě apod.. A chtěl mě s nimi seznámit. A tak jsme se jednoho dne vypravili za Můrou. Jajaj. Můra otevřel a já civěla na něj a on na mě a ten Amor na nás ten den vystřílel snad všechny šípy. Ocitla jsem se v ráji a za rok byla svatba. A poznala jsem partu vandráků, vyzkoušela spaní pod širákem, sezení na zemi na nádraží, když se čekalo na vlak, zpívání při kytaře, spoustu her a romantiku u ohně, měla jsem svou vlastní krosnu a zelené lacláče, které mi ušil Můra(Martin) a které mám dodnes. A pořád mi jsou. A dodnes je mi nejlepším kamarádem Krisťák a kamarádka Tlápa.
Naše generace byla zvláštní tím, že většina z nás se MUSELA BRÁT. Když některá z nás řekla, že se bude vdávat, většinou se jí všichni ptali: “ty musíš?”
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, moje cesta vedla do knihkupectví, kde jsem vykoupila všechny (dvě) knihy o dětech a rodině (První rok dítěte, Cesta manželstvím) a namířila jsem si to k Martinovi. Když otevřel, stála jsem tam s knihami v ruce a vesele zahlaholila: “hádej, co je nového.”
On vypadal, že má radost, ale po letech přiznal, že ještě na roli otce nebyl připravený. Krátce po svatbě jsme dostali byt, v září se nám narodilo první miminko, v říjnu odešel Martin na vojnu a v prosinci jsme dostali do péče Martinovu sestru, které bylo v té době 10 let (jejich rodiče to vzali do nebe zkratkou). Celkem mazec. Často mi chodil pomáhat Martinův bráška Máček, který spolu s Míšou Kňažkem(synem slavného slovenského herce)vozil kočárek s maličkou Verunkou.
Verunka se narodila v září po úplně úžasném těhotenství, kdy jsem vůbec nezaznamenala žádné změny krom rostoucího bříška a chuti na červenou řepu. Byla jsem přešťastná a radostná a těhotenství si užívala. Na bříško jsem mluvila a četla mu pohádky. A byla přesvědčena, že je tam kluk, přestože jsme měli pracovní název Barunka.
Jednoho dne, bylo to v pondělí, jsem vstala a pustila se do mytí oken(den před tím jsem se byla koupat v zatopeném lomu Benedikt, kde jsem s tím mým bříškem připomínala spíš bojku). No a tak si tak myju okna a co chvíli se mi v tom bříšku dějí divné věci. Tak slezu ze židle, chvíli počkám a když to pomine, šup zpátky na židli a vesele pokračuji. A to už tam stojí můj muž, důležitý pohled, stopky v ruce a že prý rodím. Popadl mě za ruku, do druhé ruky tašku a že se jede do porodnice.
“Vždyť je to kousek”, odpovídám rozesmátě a tak jdeme pěšky. Vždy, když se mi dějí v břiše ty divné věci, zastavíme a já se rozchechtám na celé kolo, že mi v tom břiše zase něco lochtá (o kontrakcích či vlnách či porodních bolestech, jsme tenkrát nevěděli lautr nic).
“Vás přivezla rychlá?”,ptá se doktorka, která mě právě vyšetřila.
“Ježiš ne, přišli jsme pěšky”, odpovídám po pravdě. Ona jen zakroutila hlavou a že jdeme rovnou na sál.
Vyděšeně jsem mávla na mého muže Martínka(tenkrát muži k porodům nechodili) a poslušně cupitala za paní doktorkou. Následovalo holení, klystýr, sprcha, u toho výslech a ubytování na porodnim sále, kde se záhy narodilo to nejkrásnější miminko, co jsem kdy v životě viděla. Verunka. Koukala na mě velkýma modrýma očima, špulila pusinku a já jí s láskou pozdravila: “ahoj dítě.”