10. Ne-moc
Zhroutila jsem se. Vůbec jsem nevěděla, co bude dál, jakým směrem a jakou cestou se mám vydat. Nešťastní lidé dělají nešťastné věci. Někdo se utápí v alkoholu, někdo žaluje a bonzuje, někdo píše anonymy, někdo škodí sobě, někdo jiným, někdo skončí se životem. Já se rozhodla utopit se v alkoholu.
Když holčičky usnuly, otevřela jsem lahev vína a za večer jí vypila. Bylo mi dost špatně, protože mi alkohol vlastně vůbec nechutná. Po týdnu jsem zjistila, že to ještě navíc leze do peněz, tak jsem s pitím přestala.
Koupila jsem si blok. A vždy, když přišla teta depka, otevřela jsem blok a všechny myšlenky do něj vysypala. Psala jsem i dlouhé, srdceryvné básničky. Kam se na mě hrabe Josef Svatopluk Machar.
Často jsem chodila do telefonní budky za domem a volala mé nejlepší kamarádce Janě, která se mnou dlouhé hodiny trpělivě rozebírala mé namaděru rozsekané srdce.
Kamarádi z divadla mi pomáhali tak, že mi před představením a po představení kupovali fernet s tonikem, abych se prej dala do formy. Jedna herečka měla opravdu cennou radu, kterou ráda používám dodnes. Ta rada zněla: buď vždy královna, i když být kráva je jednodušší. Když jsme měli večerní zkoušení, tak ti, co nezkoušeli, pečovali u nás doma o mé dcery. Nejednou tam byla i paní vrátná.
No byl to mazec.
A já ne a ne se dát do kupy.
S Tomem jsme byli ve spojeni, scházeli jsme se a on často volal.
Občas se trefil do mé depky a když zvonil telefon, řekla jsem Kačence(která ráda telefonovala):”kdyby to byl tvůj otec, nejsem doma.”
Takže hovor probíhal nějak takto: “Ahoj tatínku. Ne, maminka není doma. Co? Já nevím.”
Načež koukla na mě a se sluchátkem v ruce se zeptala: “Mami a kde jseš?”
Můj VLK, můj blok a telefonní budka mi pomáhaly toto období zvládnout.
Mé trápení způsobilo nemoc.
Když jsem zas jednou šla na výstavu s kočkou(jak jsem nazývala návštěvu mého gynekologa), broukal si MuDr. něco pod fousy a moc nadšený z kontroly nebyl.
“Je tam nějaký nález. Děje se něco?”, zeptal se vážným hlasem.
Rozplakala jsem se a svěřila se mu, že jsem zůstala sama se třema dětma a hodně, hodně, hodně se trápím.
On mi poradil, ať se dám co nejdřív dohromady. No jó, ale jak se to dělá, to už mi neporadil.
Pozval si mě na další výstavu s kočkou již za 14 dní.
Nález byl větší.
A za dalších 14 dni zase větší.
Je zvláštní, že jsem neměla strach o své zdraví, měla jsem strach, že mi neprodlouží smlouvu v divadle, kterou jsem měla na rok.
Při další kontrole mi bylo doporučeno podepsat nějaký papír, že se odmítám léčit.
To už byl nádor na mé děloze velikosti dětské hlavičky.
Dva měsíce před divadelními prázdninami jsem podstoupila operaci. Má milovaná děloha mi byla vyňata.
Když přišel můj vtipný gynekolog na vizitu, zeptala jsem se ho, co to pro mě teď znamená a on mě tím svým osobitým přístupem sdělil, že ušetřím za vložky a můžu souložit jak je libo.
To mi přišlo celkem fajn.
Poležela jsem si v nemocnici, kam za mnou denně chodily zástupy lidí(rodiče, dcerky, kamarádi z divadla, kamarádky a občas přišel i Tom). Většinou jsem musela vylézt z pelechu a sedět s nimi v jídelně. Byla jsem ráda, že chodili, jsem kontaktně objímací a vítací typ, ale bylo to vyčerpávající.
O prázdninách jsem opět uspořádala tábor, kde o mě oddíláci pečovali a já se začala konečně dávat do kupy.
Během prázdnin jsem zašla za ředitelem divadla, jestli mi prodlouží smlouvu a on mi řekl, že ano. Tak jsem bez dalšího rozmyslu navštívila svého gynekologa a poprosila o ukončení marodní.
A když jsem opět napochodovala za ředitelem divadla, bylo mi oznámeno, že momentálně pro mě místo není, že jsem klidně mohla ještě marodit a pak by se vidělo.
Od něj jsem to vzala přímou cestou na úřad práce.
A opět se zhroutila.