Porodní příběh

Ještě před rokem jsem si nedovedla představit, že budu těhotná, a jak budu rodit bylo asi to poslední, co by mi přišlo na mysl. Byla jsem šťastně rozvedená, se spoustou práce, co mě bavila a celkově se ke mně děti nějak nehodily (já nad tím nepřemýšlela a mé okolí už to dávno vzdalo a všichni si mysleli, že děti mít už nikdy nebudu).

Nicméně jsem potkala někoho, s kým mi bylo dobře a začala jsem od něj slyšet, že by mě chtěl těhotnou, a tak se stalo. Když jsem rodině oznamovala, že jsem těhotná, byli v šoku. Navíc představa, že dítě nebude blonďaté ani bílé, evidentně také nepřispěla. Pro mě to naopak bylo to jediné dítě, které bych chtěla. S nikým jiným mě to opravdu nikdy nenapadlo.

Protože jsem po dětech nikdy netoužila, o porodu jsem samozřejmě také dlouho vůbec nepřemýšlela. Nahlásila jsem se ve 14TT v Motole a víc to neřešila. V Motole jsem byla i ležela několikrát, rodil tam kde kdo, a všichni porodili, tak co. Nějak to jít musí, od toho je to porodnice, jsou na to vybavení. Nicméně při jedné večeři s kamarádkami mi jedna z nich dala kontakt na dulu, že je to skvělé, ať jí také zavolám, abych tam nebyla sama. Její manžel nesnáší jakékoli lékařské prostředí, a tak s ní rodila už třikrát a nemohla si to vynachválit. Říkala, že by za manžela rozhodně neměnila, že by jí nepomohl, naopak by se musela ještě starat ona o něj. S dulou měla skvělou péči, podporu a někoho, kdo dokázal poradit, pomoci, postaral se, vysvětlil… Musím říct, i po mé zkušenosti s porodem, že měla pravdu.

Na předaný telefon jsem několikrát zavolala, ale nikdy jsem se nedovolala. A tak jsem začala hledat dál. Procházela jsem různé stránky o porodech, reference, a zjistila jsem, že v Motole rozhodně rodit nechci. Určitě ne tím způsobem, co se tam rodí. Našla jsem si porodnici Rakovník, kde podle referencí i stránek umožňují relativně přirozený průběh porodu a akceptují porodní přání. To byl alespoň dobrý základ. Když jsem opět oznámila, že v Motole rodit nebudu, zvedla se další vlna odporu od rodiny i gynekoložky. Že je to nebezpečné, že musím být pod dohledem, co kdyby se něco stalo. Ale já věděla, že v Rakovníku mi bude lépe. Představa, že mě napíchají, nastřihnou a zase sešijí a dítě mi seberou a budou zkoumat hned, co se narodí, ve mně vyvolávala znechucení. Dvakrát v životě jsem měla operovanou a sešitou nohu a při představě, že bych takto měla mít sešité úplně jiné místo, které je mimochodem mnohem citlivější, jsem se rozhodla, že se tohle prostě nestane. A nestalo :) 

O stránkách asociace dul už jsem po předchozím průzkumu webů věděla, tak jsem je otevřela a dívala se, koho bych mohla oslovit a byl ochoten dojet do Rakovníka. A našla jsem Táňu. Její stránky byly skvělé, našla jsem všechny informace, co jsem potřebovala. Přesně to odpovídalo mým představám. Byla jediná, koho jsem oslovila, prostě to tak mělo být. Táňa hned reagovala, domluvily jsme schůzku. Tam jsem se hned rozhodla, že spolu rodit budeme. Někteří, ke kterým se tato informace dostala, si opět klepali na čelo, proč chci rodit s dulou, že přece nejsem nějaká alternativní a že si to o mě nemysleli. Asi panuje představa, že dula je šílenec v batikovaných šatech, co tančí kolem ohně a zavádějícím způsobem šamansky působí na emočně slabé těhotné ženy.

Sice jsem měla rodit v termín, kdy měla Táňa plánovanou dovolenou, ale pořád jsem napůl doufala a nějak věděla, že to zvládneme spolu. A samozřejmě to vyšlo.