6. Špatné rozhodnutí
Obláček, na kterém jsem plula životem, byl růžový, prožívala jsem radost a byla láskou naplněna. Verunka s Lucinkou byl můj vesmír protkaný hudbou. Milovala jsem svého muže a společně s Janičkou jsme byli spokojená rodina. Dál jsem byla mistrem šití, časopis Burda mi přinášel spoustu krásných střihů. Šila jsem sukýnky, kalhoty, bundy, rukavice, různé kapsáře apod.. Dokonce jsem jednou ušila bundu mojí tetě, která bydlela v Nové Bystřici a měla vskutku nesouměrnou postavu. Takovou tu asymetrickou(asi metr sem, asi metr tam). A já si jí změřila, koupila látku v mém oblíbeném mosteckém bazárku (odkud mám dodnes plno krásných věcí), ušila jsem tetě bundu a poslala jí ji balíkem. A bunda jí sedla jak ulitá.
Mému muži jsem k Vánocům upletla svetr a mamince vyšila ubrus. K mé velké radosti jsem si udělala řidičák.
Tak takováhle já byla šikulka.
Jednou jsem se pustila do šití polštářků holčičkám do pokojíčku, když v tom nečekaně přišel můj tatínek. V jeho obličeji jsem vyčetla, že se stalo něco hrozného. Záhy jsem se dozvěděla, že moje nejoblíbenější sestřenice měla autonehodu. Tatínek mi pomalu, se slzami v očích sděloval tu nejhorší zprávu v mém životě. Lenka nehodu nepřežila. Její tříletý Mareček odešel s ní a pětiletý Lukášek je s vážnými zraněními v nemocnici. Šlapací stroj se pomalu zastavoval a já cítila, jak se mé srdce rozbíjí na milion kousků.
Lenka, ta nádherná, zářící bytost. Lenka, můj vzor a inspirace. Lenka, se kterou jsem vyrůstala v Hrobu v rodinném domě s velkou zahradou. Lenka.
Bylo jí 27 let.
Denně jsem plakala snad rok.
Čas plynul, holčičky kvetly do krásy a nadešel čas školky a zájmové činnosti.
A já šla do práce. Vlastně jsem vždycky chtěla být něčeho vedoucí. A vlastně jsem vždy byla něčeho vedoucí.
Nastoupila jsem na 10.ZŠ v Mostě jako vedoucí mimoškolní činnosti. Během krátké doby jsem založila spoustu zájmových kroužků, začlenila jsem do nich spoustu mých známých a kamarádů, dokonce fotografický kroužek vedl i můj muž. Měli jsme kroužek počítačů, kroužek turistický, fotbalový, kroužek vaření, ručních prací apod. Začala jsem organizovat letní i zimní tábory, přihlásila jsem se na pedagogickou školu a byla v jednom kole.
Práce mě bavila a bavila i všechny ty vedoucí mých zájmových kroužků a bavila i dětičky, které do kroužků chodily a tak nějak se stalo normální, že náš byt byl stále plný lidí a dětí, kteří nás pravidelně navštěvovali.
A já si nevšimla, že se s Martínkem odcizujeme.
Ale všimla jsem si, že Martínkovi zkřížila cestu jiná žena.
Co teď?
Marně jsem vzpomínala, jestli jsme se ve škole učili, jak zvládnout vztah, jak řešit problémy, jak vlastně žít rodinný život. Ne. Takový předmět tam nebyl.
K nám dál proudily davy lidí a od nás pryč odcházela láska.
A i mně zkřížil cestu jiný muž. Byl to nejhezčí kluk z Mostu. O pět let mladší, neposedný, vtipný. Takový to, jak se do toho zamiluje pětiletá holčička, její starší sestra, maminka, teta, babička. Tak to byl Tom.
Kluk s modrýma očima a dlouhýma řasama a hustým černým obočím.
Zamilovala jsem se.
S Martínkem jsme měli snahu náš vztah nějak řešit, navštěvovali jsme manželskou poradnu, ale, jak zpívá Pavel Dobeš v písni Něco o lásce: “když chlap zmagoří láskou utíká za ní, platí i s úroky a nepočítá s daní, u ženských je to přímo námět na horor. Papuče letí pod pohovku, nákupní tašky padaj na vozovku, ať si tramvaj zvoní, ať se zblázní semafor.”
A já byla těhotná.
Místo slova radost, zaznělo slovo PRŮSER.
Nebyla žádná podpůrná skupina, nebyly žádné pozitivní rady. Nebyly informace a nebyla podpora z žádné strany.
Nikdo mi neřekl, abych si miminko nechala. Ti, kterým jsem se svěřila, radili: dej TO pryč.
U mého úžasného gynekologa jsem plakala a on mi řekl, že TO! ještě dítě není a je ještě čas na miniinterupci. Kývla jsem.
Ráno přijdete a odpoledne jste doma.
Jak říká Babiš: kecy, kecy, kecy.....
Ráno jsem přišla. Dostala jsem nějakou injekci, nikdo na mně nebyl milej, plakala jsem. Pořád jsem plakala. Pak přišel saniťák a vyvezl mě na chodbu. A tam nás bylo víc. Asi sedm. Jak krávy na porážku. Chtěla jsem pryč, ale má postel s mým tělem se blížily k TĚM dveřím.
“Prosím, nechte mě odejít”.
“Jó holka, to jste si měla rozmyslet dřív”.
“Ale já nechci”
A pak bylo ticho. Tma.
Probudily mě hlasy volající mé jméno. Slyšela jsem je hodně zdálky. Otevřela jsem oči a ty se zase zavřely.
Nemohli mě probrat z narkózy.
Když mě konečně probudili, začala jsem zvracet a plakat.
A plakala jsem stále a vyplakala moře slz.
A dostala vysoké teploty.
A další léky.
Třetí den přišel na vizitu můj gynekologický kamarád Míra.
Vůbec jsem se mu nelíbila a poslal mě na ultrazvuk.
“zůstaly ve vás kousky plodu”, oznámila mi nějaká doktorka tak, jakoby mi říkala, že si v úterý koupila novou blůzku...
Takže znova. Injekce, fronta na chodbě, zas ty stejné dveře, zas hlasy zdálky.
Můj pobyt v nemocnici se prodloužil z jednoho dne na dní deset.
Volala jsem zpátky moje miminko, plakala jsem a neuměla jsem to vůbec, ale vůbec zpracovat.
Tuto kapitolu jsem si uzavřela minulý rok, při čtení knihy Tak trochu lesana, kterou napsala má dcera Verunka.
A jinak v žádosti o rozvod uvedl můj muž: začala se obklopovat známými a......
Tma.