H+H=E
Vždycky jsem věděla, že jednou chci mít děti, proto jsem si od známých, co už děti mají, nechávala vyprávět o porodu. Když se někdo do povídání pustil, byly to pro mě většinou děsivé příběhy. Nikdy jsem nemusela být v nemocnici osobně, a přesto mě jejich prostředí a prováděné zákroky děsí. Poprvé jsem se o tom, že existují duly a porodní asistentky dozvěděla od kamarádky – maminky dvou dětí. Její porodní příběh nezněl vůbec hrozivě a bylo vidět, že ho vypráví s hrdostí. Navíc mi půjčila knížku Koncept kontinua, která mi ukázala směr k přirozenému přístupu k porodu a dětem.
Otěhotněla jsem neplánovaně, takže jsme s přítelem museli vyřešit spoustu věcí, aby mohlo mimčo přijít na svět. Jednou z nich byl i výběr porodnice. Od začátku jsem chtěla, aby se mnou k porodu šel přítel i dula. V Praze je nutné registrovat se do porodnice ve 13. týdnu těhotenství a já se z nouze zapsala do Podolí, jednalo se totiž o jedinou pražskou porodnici, ve které dovolují dvě osoby jako doprovod k porodu. S porodnicí jsem spokojená nebyla, hodně jsem se pobytu v ní bála, a navíc stresovala Honzu tím, že ho u porodu nutně potřebuji.
Táňu jsem našla na webu České asociace dul. Začetla jsem se do článků, které sdílí na svém facebookovém profilu a následně jsem jí oslovila přes mail a doufala, že bude mít v mém termínu volno. Reagovala velmi rychle a hned jsme si domluvili schůzku v kavárně. Bylo to příjemné setkání, kde jsme se dozvěděla o všem, co mě zajímalo ohledně porodu a přípravy na něj. Na základě jejího doporučení jsem se přeregistrovala do porodnice v Neratovicích. Stres opadl také z Honzy, kterému jsem řekla, že se může porodu účastnit, ale pouze pokud mu to bude příjemné, že vše ostatní zvládnu s Táňou. Byli jsme v kontaktu po celý zbytek těhotenství. Táňa občas napsala jen tak, jak se mám, jindy jsem si napsala nebo zavolala já o radu. Kromě tohoto setkání, internetu a knížky Zdravé těhotenství – přirozený porod jsem nepotřebovala žádné kurzy pro těhotné, a přesto jsem si připadala dostatečně připravená. Sepsala jsem porodní přání, zkonzultovala ho s Táňou a s lékařkou v porodnici a čekala jsem až bude chtít miminko na svět.
Dva dny po lékaři vypočteném termínu porodu mě v 5 ráno probouzel tlak v zádech. O hodinu později, když přítel vstával do práce, jsem napsala Táně, že se možná blíží porod. Doporučila mi ať sleduji další změny a ozvu se v případě, kdyby se přihodilo něco dalšího. Honzu jsem pustila do práce a snažila se dělat vše jako běžně. Byla jsem ale už nervózní, jestli je to ono. Těšila jsem se až uvidím miminko, ale zároveň mi bylo líto, že už nebude v bříšku. Kolem poledne mě v zádech už bolelo docela hodně, zavolala jsem Táně a dohodli jsme se, že budu hledat nějaké způsoby dýchání a zkusím koupel v teplé vaně. Zavolala jsem přítele, ať se vrátí domů, ovšem trvalo to bohužel trochu déle, a tak jsem byla doma sama, a to zrovna v den, kdy měl dorazit technik na instalaci internetu. To oddálilo koupel ve vaně, do které jsem se dostala až kolem 14. Hodně mi to ulevilo, ale bolesti jsem měla asi po 3 minutách. Zatím se mi moc nechtělo, ale Honza byl už hodně nervózní, proto jsme si objednali taxi a v 17 dorazili do Neratovic, kde nás čekala Táňa.
Všechno už domluvila a nic se nezdálo jako problém, přestože jsem obsadila předposlední volnou postel v porodnici, které byla na čtyřlůžkovém pokoji, a navíc byly oba porodní sály plné. Šla jsem proto na lékařskou přípravnu, kde mi udělali vyšetření a monitor. Porod byl rozběhlý ale ne v moc v pokročilé fázi. Zanedlouho se vyměnila směna a po následujícím vyšetření jsem začala hodně krvácet. Nikdo nedokázal vysvětlit proč, ale jinak zatím vše probíhalo v pořádku a mohla jsem tedy rodit, jak jsem si přála, jen jsem musela být téměř stále na monitoru. Hodně mě bolelo dole v zádech. Táňa mi je masírovala nebo nahřívala, za chvíli to od ní okoukal Honza a až do narození Edy v tom pokračoval. Vana byla bohužel plná a kvůli krvácení by mě do ní stejnak nepustili. Táňa naštěstí usmlouvala alespoň sprchu na mém pokoji. Celou dobu mě i přítele podporovala slovně, když mi docházeli síly dala mi hroznový cukr, chladila mi čelo, případně nahřívala záda, větrala a celkově udržovala stále příjemnou atmosféru. Protože přítel převzal masáž, mohla nám udělat krásné romantické ale i dokumentační fotky. V porodnici respektovali moje přání, mohla jsem být v jaké poloze jsem chtěla. Různé zákroky mi sice nabízeli ale nikomu nevadilo, když jsem je odmítla. Ve chvílích, kdy jsem byla nerozhodná, mě podpořila Táňa v původním přání. Eda se narodil ve 22:22 na lékařské přípravně. U porodu se mnou kromě Táni a přítele byla pouze porodní asistentka, která mi chránila hráz a chytala miminko. Hned poté mi dala Edu na hrudník a užívali jsme si s Honzou jeho první chvíle s námi. Po dotepání jsem si mohla sama přestřihnout pupeční šňůru a také osahat placentu.
Měla jsem poranění rozsahem na úrovni nástřihu, proto si brzy vzal miminko přítel a já si přešla na gynekologické křeslo na šití. Bála jsem se, že to bude bolet. Táňa mě držela za ruku a povídala si se mnou. Aby se mi poranění lépe hojila, před odchodem mi Tána ještě připravila bylinkové vložky (za dva dny jsem normálně seděla, po dvou týdnech jsem už jezdila na kole). Po půlnoci se s námi rozloučila a vrátila se domů.
Za dva dny nás přišla ještě navštívit do porodnice. Ukázala mi polohu na kojení a doporučila web mamila.sk, ze kterého jsem se doma naučila další polohu. Také jsem si nechala předvést, jak je dobré vázat novorozeně do šátku. Doma jsem úvaz natrénovala podle videa, které mi Táňa doporučila a s miminkem ho často používám. Zůstali jsme v kontaktu i po porodu. Jsem ráda, že mám koho pořádat o radu, když má miminko potíže.
Táni děkuji, že jsi mě dodávala klid a sílu, bez tebe bych na tento den neměla tak krásné vzpomínky. Doufám, že se u nějakého dalšího nebo dalších porodů sejdeme.
Helča
