17. Školní lásky

Do Zděndy jsem se zamilovala na základce poté, co jsem byla v páté třídě přesunuta z jedné školy na druhou. Spoustu dětí přesunuli z jedné školy na druhou. Vlastně ani nevím proč. Výhoda byla, že škola č. 2 byla vedle našeho domu a cesta mi trvala dvě minuty. A do té první školy byla cesta cca 12 minut a muselo se přes velkou křižovatku, kde mě jednoho dne (chodila jsem asi do druhé třídy) porazilo auto. Bylo to v zimě, padal sníh, já chytala vločky do pusy a najednou šup, jela jsem před autem. Auto zastavilo, vyběhl řidič bledší než bílé vločky, já vyskočila jako laňka a s aktovkou na zádech, která byla větší než já, jsem upalovala do školy.

Byla to škola, kde bylo několik pavilónů a kam za několik let chodily mé starší dcerky. Dokonce jedna z nich měla stejnou třídní učitelku jako já v té druhé (možná třetí nebo čtvrté) třídě. Byla to škola, kde jsem měla svou první partu Toma Sawyera. Já byla Tom Sawyer, spolužačka Evička Huckleberry Finn a Hanka byla Becky Thatcherová. Plánovaly jsme noční cestu na hřbitov, ale nikdy jí (naštěstí) neuskutečnily. Na tuto školu chodil i můj starší bratr a s ním do třídy můj první muž Martínek. Znala jsem ho. Znala jsem celou bratrovu třídu a líbil se mi jeho spolužák René. Byl tak trochu Huckleberry Finn.

A na této škole jsem byla zamilovaná do mého spolužáka Petra. Byl snědý s velkýma oříškovýma očima. A já, abych mu nějak dala najevo svou lásku, využila jsem při výtvarce chvilky, kdy si Petřík šel vyměnit vodičku v kalíšku a já mu zatím vyždímala mokrou houbu na jeho židličku. No a Péťa si do toho sedl a rozbrečel se. A bylo po lásce. Líbil se mi samozřejmě dál, ale už jsem neměla odvahu podnikat další kroky.

Po mém přesunu na úplně normální školu bez pavilónů mi padl do oka o něco menší, hubený blonďáček s modrýma očima. Zdeněk. Posílali jsme si psaníčka, na vycházce mi neomaleně vrazil do ruky šípkovou růži a jednoho dne byla ta PRVNÍ PUSA. Jednou jsem dostala dopis od jiného spolužáka, který mi do psaníčka vložil zlatý řetízek a já ho zmateně darovala kamarádce, abych tímto darem nebyla nevěrná mému idolu. No a pak se nemám divit, že jsem pravidelně ztrácela zlaté prsteny a řetízky. A to jsem dokonce dostala od jedné západní Němky (na dovolené s rodiči v Bulharsku) zlatý prsten s Kennedym. Ten jsem jednoho dne na gymnastice sundala a ještě s dalším prstýnkem ho pověsila na zlatý řetízek a odložila na lavičku v tělocvičně. A vzpomněla si až doma ve vaně. Myslím, že jsme to řešili i přes policii, ale zlato bylo nadobro pryč. Kdyby o něm někdo věděl a prstýnek se našel, nabízím velkou odměnu. A jiný prstýnek, který mi darovala teta (byl její zásnubní), jsem si zapomněla zpět na prst nasadit po hře MLSNÁ KOZO, POJĎ NA ZELÍ.....

Se Zděndou jsme se v životě občas potkávali a vždy jsme se rádi viděli.

Sblížili jsme se na táborech, které jsem pořádala a na něž on začal jezdit s námi jako vedoucí. Byl skvělý vedoucí. Je to i skvělý člověk, který nezkazí legraci. Má úžasný humor. Je spolehlivý a pozorný. Jezdili jsme s partou na hory lyžovat, hráli jsme tenis, jezdili na výlety, chodili do divadla, navzájem se podporovali a respektovali.

Myslím, že se z nás stali nejlepší kamarádi.

A rada na závěr: pokud nechcete přijít o nejlepšího kamaráda, nevstupujte s ním do svazku manželského.