14. Práce s dětmi
Verunka s Lucinkou ukončily (jedna po druhé) základní školu a nastoupily na střední školu. Já jsem dál organizovala dětské tábory, výlety, akce pro děti apod., dál jsem spolupracovala s dětským domovem a děti z domova začleňovala do našich akcí. Jednou jsme s moji táborovou partou udělali pro děti z DD Most víkend plný překvapeni. Sehnali jsme sponzory a vypravili se s dětmi do jedné koliby v horách. První den byl mikulášský. Kreslili jsme Mikuláše, čertiky a andilky, poté byla výprava za Mikulášem a večer mikulášská nadílka, kdy jsme byli všichni vedoucí převlečeni za anděly, čertíky a Mikuláše. Druhý den byl vánoční. Zdobily jsme stromeček, balili dárky, udělali mísu bramborového salátu, smažili ryby a večer jsme všichni společně zasedli k vyzdobenému stolu, slavnostně oblečeni a s napětím čekali na povečeřovou nadílku. Tolik rozsvicených očí při rozbalování dárků by vážně dojalo i skálu. Děti křičely jedno přes druhé, ukazovaly si hračky, cédéčka, wolkmeny, knihy, korálky, oblečeni apod., a my seděli a tiše dojetím vzlykali. No a o půlnoci byl Silvestr a ohňostroj a všichni jsme z plna hrdla vítali nový rok.
Jindy s námi tyto děti měly možnost navštívit aquadrom v Liberci, jindy pohádkový les v Bílině. Mé dcerky mi s organizováním akcí pomáhaly a na tábory jezdily jako vedoucí oddílů.
Většinou jsme měli tábory na motivy indiánů, měli jsme indiánské předzdívky a k našim stálým dětem přibývaly další a další zájemci. A z dětiček se stávali vedoucí a tábory měly svou úžasnou tradici a neopakovatelnou atmosféru. Oddíly byly sestavené tak, že byli kluci a holčičky dohromady a ještě seskupeny různého věku. Vedoucí byl většinou muž a žena. Myslím, že i díky tomu byly naše tábory pohodové a vyhledávané. Mé organizování táborů a akci pro děti trvalo cca 25 let. Jednou jsem pořádala tábor v Řecku a několikrát vyjela s dětmi do Španělska. Byly to nádherné časy a já byla vážně šťastná.
Tradicí našich táborů byly svatby, kterým předcházela velká příprava. Děti si mezi sebou hledaly partnery, vyráběly si navzájem dárky, plnily předsvatební úkoly a pak byl den hromadných svateb. Dostala jsem vždy několik žádostí o ruku a jeden příběh mě rozesměje dodnes. Požádal mě o ruku asi desetiletý kluk. No, snažila jsem se ho namotivovat na mladší model, ale on postupně splnil všechny podmínky, tak jsme byli náčelníkem oddáni. On pak chodil a všem pyšně sděloval, že má za ženu hlavní vedoucí Tačoči (toť mé indiánské jméno. Přiložím indiánský průkaz totožnosti, jež jsme všichni měli).
No a roky ubíhaly a jednoho dne mi volá maminka mého indiánského partnera a sděluje mi, že se Péťa zamiloval do nějakého děvčete a že se mě chtěl zeptat, jestli může zrušit náš indiánský slib.
S radostí jsem Péťovi situaci vysvětlila a popřála mu krásné dny.
A jinak svatby se staly takovou příjemnou záležitostí, že jsem se rozhodla založit agenturu společenských akcí a svateb na klíč.