20. Dámské jízdy
Za mého působení ve firmě zaměřené na teplotu a vlhkost se stalo nejvíc změn v mém životě. Na jednu stranu jsem byla vděčná, že mám práci, při které mám možnost dalšího vzdělávání, cítím určitou zodpovědnost, sedím pěkně v suchu a dloubám se v uchu (jak zpívá Nohavica). Na druhou stranu jsem věděla, že kancelář není mé vysněné pracoviště. Rok strávený za volantem se šéfem na místě spolujezdce byl sice nadmíru náročný, ale byl akční, plný zážitků a dobrodružství. A mé tělo dávalo signály k zastavení. A když vám tělo dává signály k zastavení, máte zastavit. No, bylo to o fous. Únava, vyčerpání, divnoneštovice....Pár dní jsem si poležela doma a dopřála si odpočinek. Rozmazlovala jsem se, jedla jídla, která mám ráda (ryby, maso v určité kvalitě - nepodporuji velkochovy, zeleninu na všechny způsoby, palačinky se špenátem, rizoto na mnoha způsobů, dýňovou polévku, pohár z mascarpone, sushi apod.), dopřála jsem si pleťové masky, olejové koupele, volala jsem si s kamarádkami a začala pořádat u mě doma dámské jízdy. To se sešlo cca 5-8 kamarádek a povídalo se na zvolené téma. Když třeba bylo téma MUŽI, povídání bylo o: muž a nakupování, muž v kuchyni, můj tatínek, muž a překvapení, můj učitel či můj první kluk. Jindy bylo téma: Hele, co umím. Já jsem ženám ukázala netradiční balení dárků a pletení košíků z papíru, Zdenka, která pekla dorty nám předvedla zdobení čokoládou, El zavinutí miminka do šátku apod. K tomu bylo výborné pohoštění a na závěr tombola.
Úžasná byla zimní dámská jízda s názvem Nejvtipnější botky mého života, či další setkání na téma Nejlepší veselá pokrývka hlavy, které zorganizovala má nejlepší a nejdlouhodobější kamarádka Alenka, se kterou se znám od čtvrté třídy a se kterou jsme spojeny mnoha zážitky. Jako holky jsme spolu chodily cvičit do Slávie, chodily jsme zvonit na mého třídního Františka, který se Alence líbil, byly jsme spolu v Praze na Spartakiádě. Alenka chodila do “áčka” a já do “béčka” a když jsme se o přestávce sešly na chodbě a já prohlásila, že určitě budu z něčeho tasená a dostanu kuli, protože jsem se neučila, většinou jsem nebyla daleko od pravdy. A Alenka? Přestože věta byla stejná, známka nikdy nebyla horší jak jedna. Po základce jsme opět byly na stejné škole, já na průmce strojní, Alenka na průmce chemické. Třídy jsme měly opět vedle sebe. Když jsme se vdaly a měly děti, jezdily jsme na výlety.
No a pak jsme spolu pořádaly již zmíněné dámské jízdy a dodnes spolu hrajeme úžasnou hru s názvem Carcassonne.
Setkávání se ženami pro mě bylo velice naplňující a obohacující (není-li to totéž). Několikrát jsme zorganizovaly i dámskou rodinnou jízdu, kdy jsme vyjely (my ženy) Táňa + VLK + moje maminka např. do Tiských skal na celý víkend a užívaly si ženskou energii v podobě pobytu v útulném apartmánku, vlastní stravy, šplhání po skalách, rodinnými konstelacemi, povídáním, tancováním a večerním pečováním o naše těla. Zážitek na úplně celý život.
A tak, když jsem byla zpátky v kanceláři, odpočatá a svěží, přišla za mnou jednoho dne má můza, kterou znám od jejího narození a pravila: Tačoči, jak je možné, že ty, žena s tak velkým a teplým srdcem pracuješ ve firmě, která zajištuje chod studených a neosobních komor? Ty bys měla tu svojí energii rozdávat do světa. Opravdu chceš TOHLE dělat?
No. To byla slova k zamyšlení. Po příchodu domů jsem si před sebe rozložila všechny mé certifikáty, osvědčení, napsala jsem si co všechno umím a v čem jsem fakt dobrá a vyslala přání do vesmíru, ať mi z toho sestaví menu mé další cesty.
A vesmír nezklamal.
Vracela jsem se k článkům Heleny Máslové, nakupovala nové knihy Zdeňky Jordánové, čerpala ženskou energii v knize Kurandera a po čase v druhém díle Hadí žena (to je fakt mazec), byla oporou jedné z mých dcer, která se stále léčila ze svých zdravotních problémů a pomáhala jsem jí hledat cestu k vysněnému miminku, oslavila jsem své půlstoletí, vdala jsem se a záhy rozvedla s nejhodnějším Zděndou na světě, dala jsem výpověď v práci (to už mé tělo dávalo další signály k zastavení a já skončila s vyčerpanými játry v nemocnici) a stala se pečovatelkou mojí maminky, kterou postihla mozková příhoda.
Nechala jsem se tetovat a jednoho dne na fesťáčku u vody v Droužkovicich jsem se setkala s mým osudovým mužem. S mužem jménem Martin. S otcem mých starších dcer. Ano, s tím Martinem, se kterým jsme byli před 23 lety rozvedeni.
Myslím, že jsem jim to v tom vesmíru tenkrát pěkně zamotala.
