11. Útěk
Ocitnout se se třemi dětmi sama, přijít o práci a prodělat operaci je tak trochu sci-fi. Řekla jsem si, že za to všechno může Most(dycky Most)a toužila jsem, po vzoru Forresta Gumpa, utéct.
V době prázdnin jsem s dětmi odjela ke kamarádce, která byla sama se čtyřmi dětmi a řeknu vám, že lepší nápad mě ani snad nemohl napadnout. To, co následovalo, bylo tak šílené, že vůbec nechápu, jak jsem se do takové akce mohla pustit. S kamarádkou a všemi dětmi jsme zažily spoustu legrace, jezdili jsme na výlety, společně vařili, chodili na kukuřici, opékali buřty. Když kamarádka odjela na seminář Cesta k vnitřnímu dítěti a já zůstala se sedmi dětmi a pejskem u ní doma, přijel nečekaně nějaký její kamarád. A když se vrátila zpátky, měla od nás překvapeni v podobě nového plotu. Do mého života začala proudit nová energie a já se rozhodla ke stěhování.
Roztoky u Prahy jsou město nacházející se severně od Prahy na levém břehu řeky Vltavy, při ústí Únětického potoka, v nadmořské výšce 237 m. n. m.. Často jsme chodili na vyhlídku a pozorovali vláčky a letadla, která létala velmi nízko.
Koncem srpna jsem navštívila roztockou základní školu, kde jsem se ucházela o práci a pan ředitel mě přijal s otevřenou náručí.
Vrátili jsme se do Mostu, všem jsme oznámili náš zběsilý nápad(nikdo nechápal, včetně mě), sbalila jsem děti a byt a během velice krátké doby jsme bydlely v Roztokách u Prahy, v krásné vile. Se stěhováním nám pomohla kamarádka z Mostu a tak nějak jsem záhy zjistila, že tam s námi zůstala bydlet.
Byla jsem nadšená. Stala se ze mě paní učitelka. Suplovala jsem na nižším stupni a odpoledne jsem měla družinku.
Děti byly rozdělené na kluky a holky, znamená to, že kluci kamarádili jen s klukama a holky s holkama, oslovovaly se příjmením a navzájem se nerespektovaly.
Začala jsem tím, že mi děti mohly tykat a oslovovat mě jménem. Při vyučování mohly jíst a pít a dojít si na záchod. Dala jsem jim prostor k otázkám a snažila se o jednoduché odpovědi. Stala jsem se mimozemšťanem v očích místních učitelek a po pravdě můj styl vůbec nechápaly. Ony sami děti oslovovaly příjmením a na obědě jsem často slyšela: budeš tady sedět tak dlouho, dokud to nesníš. Nebo: při jídle se nemluvi anebo: to maso prostě sníš.
Jaj.
Jela jsem si po svém a u místního ředitele jsem měla velké zastání. Často chodil do naší družinky, prohlásil: “jdu si k vám pro pohlazeni na duši, milá kolegyně”, sedl si a pozoroval, jak kluci s holkama spolupracují, navzájem se doplňují a oslovují se jménem.
Verunka s Lucinkou chodily do vyšších ročníků, Kačenku jsem si brala s sebou do družinky a když jsem suplovala, byla doma s mou kamarádkou-spolubydlící.
Na škole učilo i pár mužů a jeden z nich byl třídním Lucinky. Byl milý a vtipný. Nastal čas třídních schůzek a on, aby zvýšil účast, uspořádal třídní schůzku v místní hospůdce.
Účast byla stoprocentní a já se domů vracela s veselou písničkou a potykáním se všemi tatínky.
Bylo mi v Roztokách hezky. Cestou z práce jsem se stavovala pro nákup a jak jsem přišla do obchodu, prodavačka mě hned oslovila: “Paní učitelko, pojďte si dopředu” a lidi ve frontě ustupovali a pouštěli mě před sebe. Často se mi stávalo, že u nás doma někdo zvonil a když jsem vykoukla, stály tam MOJE DĚTI a veselými hlásky štěbetaly, zda s nimi půjdu na hřiště hrát fotbal. A já většinou šla.
Jednou týdně jsem s jednou herečkou vedla terapii tancem a sama jsem čerpala velkou dávku energie a uzdravení. Často jsme jezdili na výlety nebo “dolů”, do Prahy do divadla.
Přesto na mě dolehlo smutno. Stýskalo se mi po rodičích, po kamarádkách, po mém mosteckém bytě(který jsem pronajala), stýskalo se mi po Mostě.
V té době se v mosteckém divadle hrála hra Sousedka, kde v hlavní roli vystupoval Lukáš Vaculík s Hankou Seidlovou.
Často jsem se s Lukášem svezla do Mostu, když jel na představení, zašla jsem za rodiči, za kamarádkami a po představení jsem se s ním vracela zpět do Prahy.
Byl v té době jediný, komu jsem se mohla svěřit a kdo mi svou radou pomohl zorientovat se v mém životě(krom toho byl velmi galantní. Vždy, když přijel, vystoupil z auta, otevřel mi dveře, nechal mě nastoupit, dveře za mnou zavřel, nastoupil a už se frčelo).
Roztoky mi daly hodně síly a sebevědomí. Došlo mi, že jsem za svůj život zodpovědná jen a jen já sama a nikdo za mě nic neudělá. Jsem zodpovědná sama za sebe, za svoje štěstí, za svoje zdraví, za svoje děti.
Našla jsem svou sílu, se kterou jsem se s holčičkama vrátila do Mostu a byla jsem si téměř jistá, že hůř už bylo.
Děti z místní školy mi často a hodně dlouho volaly a já se moc ráda do Roztok vracím.
A za to vše velké díky mé dlouholeté kamarádce Tlápě.