3. Studium

V den, kdy jsem dostala poslední vysvědčení na základní škole, jsme uháněli naším žigulíkem na prázdniny do Nové Bystřice. Jezdili jsme tam každé prázdniny. Nová Bystřice pro mě znamená nejenom vzpomínky na mého nejúžasnějšího dědečka, ale i první partu, první diskotéku, první lásku, první brigádu v místní fabrice Otavan, kde se šily montérky a kde jsem chytla i svou první blechu. Když jsem své nejlepší kamarádce Janě sdělila, že po prázdninách nastupuji na strojní průmyslovku, vyvalila na mě oči a zeptala se: “A ty se tam těšíš?”, odpověděla jsem: “Hele, těším. Když jsme měli seznamovací schůzku, byl tam takovej pěknej kluk.”

Pěknej kluk se jmenoval Honza a jsme přátelé dodnes. Krom Honzy mě okouzlil ještě jeden muž a tím byl náš třídní učitel. Už v době, kdy jsem na průmku nastupovala byl(myslím)v důchodu. Byl geniální. Menší, štíhlý, šedivé vlasy, černé brýle. Měl smysl pro humor a byl spravedlivý. To třeba takhle vzal třídní knihu a prohlásil: “Toto je kniha lží.” (doslova přetékala prapodivnými omluvenkami naší nepřítomnosti). Měl nás všechny přečtené. Byli jsme fajn parta. Deset holek a asi dvacet kluků. Milovala jsem brigády ve škodovce v Mladé Boleslavi, těšila jsem se na chmelové brigády, ráda jsem chodila do dílen ve starém Mostě, který se v té době boural kvůli těžbě uhlí a natáčely se tam válečné filmy. Jednou se tam natáčel nějaký film o Marťanech a kluci z naší třídy dělali kompars a vrátili se všichni přetření na zeleno....

Ale škola mě moc nenadchla. Teda škola byla překrásná, byla to stará budova pod naším hradem Hněvín, která v současné době funguje jako muzeum, ale ty předměty, co se tam vyučovaly. Třeba stavba a provoz strojů, strojírenská technologie, elektrotechnika či mechanika, mě dost děsily.

“Je čas skončit”, řekla jsem si ve druháku a zašla za svým třídním, abych mu sdělila, že končím.

Vladimír Pospíšil, ten úžasný třídní mě vyslechl a potom mluvil. Mluvil asi 10 minut a já mlčky poslouchala a po těch deseti minutách jsem mu řekla, že tu průmku dokončím. A že jí dokončím kvůli němu. Úspěšně jsem odmaturovala a nastoupila do svého prvního zaměstnání, do Okresního stavebního podniku jako mistrová zámečníků. Že to byl jen další omyl jsem zjistila záhy a poté jsem nějakou dobu fungovala jako pomocný konstruktér v KSK, kde bylo úžasné to, že jsem byla každým rokem vyslána na celé dva měsíce na letní pionýrský tábor jako vedoucí. A v té době jsem poznala mou osudovou lásku jménem Martin.