8. VLK

Byla jsem taková ta maminka pečovatelka. Když jsem byla obklopena těma mýma holčičkama, svět byl krásný, barevný, kulatý, nekonečný. Jezdili jsme na výlety, hráli hry, chodili do divadla, účastnili se koncertů a různých vystoupení(Verunka i Lucinka chodily do pěveckého sboru Korálek a hrály na housle).

Když se slavily nějaké narozeniny nebo svátky, připravili jsme si takový program pohádek, básniček, písniček, hry na housle a pak to v den oslavy předvedli babičkám, dědečkům, příbuzným. Bylo to nádherné období, kdy se začalo utvářet pevné pouto VLKa(Verunka, Lucinka, Kačenka). Můj milovaný VLK.

Byla jsem velmi trpělivá a tolerantní a vlastně už tenkrát jsem byla zastánce kontaktního rodičovství, RABR výchovy, kojení a nošení dětí. V době, kdy většina žen byla přesvědčena o tom, že nechat VYŘVAT dítě je prospěšné(dodnes nevím pro koho), jsem své dcery mazlila, tulila, vyprávěla, zpívala a dokonce ani jedna z nich neměla dudlík!!!!, což tenkrát fakt nikdo nechápal.

A každou holčičku jsem kojila něco málo přes rok(byla jsem divná).

A když jsem ušila z montérkoviny nosítko, tak to už bylo na mé okolí moc.

Bavilo mě být jiná.

Jiná mi připadala i naše dětská paní doktorka. Byla velmi milá a moudrá a my se k ní vždycky těšily. A to dokonce i na povinná očkování, ke kterým se stavím v současné době dost záporně.

Pár dní po jednom takovém očkování měla Kačenka vysoké teploty. Zavolala jsem naší paní doktorku, která nás poslala do nemocnice. Tam nad Kačenkou kroutili hlavou a pak mi řekli, ať jdu klidně domů a Kačenku si tam nechaj.

Už tenkrát jsem věděla, že je to blbost a oznámila jim, že nikam nejdu a zůstanu tam s mou dcerou. No, zkoušeli mě vyhodit všemi možnými způsoby, ale já pořád dokola opakovala, že tam budu s ní. Kačence byl rok a čtyři měsíce.

Kačenka měla teploty a špatně dýchala. Byla na kapačkách, na kyslíku a mokrém lůžku. Cca po 12 dnech se objevil nález na pravé plíci. Jakési hnisavé ložisko, zápal pohrudnice a zápal plic. Já jsem asi týden seděla ve dne v noci u její postýlky(v takovém otáčecím křesle) a na všechna vyšetření chodila s ní. Po týdnu mi byla přidělena postel.

Když už to vypadalo, že se začíná uzdravovat, dostavily se další komplikace. Kačenka začala zvracet, měla průjem a odmítala cokoliv k jídlu a k pití. Pan doktor Kuneš(myslím, že je momentálně v nemocnici primářem), rozhodl, že nás přestěhuje na samostatný pokoj.

Můj muž Tom mezitím zařídil dovolenou ve Španělsku a s Verunkou a Lucinkou odjel k moři.

Já se v nemocnici každý den modlila a jednou mi věřící kamarád Jirka přinesl bibli a já v ní jen tak listovala a občas Kačence něco četla a ona se začala uzdravovat.

Po měsíci jsem podepsala reverz a s plnou taškou léků jsem odjela s Kačenkou domů. Když jsem byla poděkovat MuDr. Mendlovi a MuDr. Kunešovi za úžasnou podporu, bylo mi řečeno, že v tomhle případě šlo o záchranu života a že ne oni, ale já ji zachránila.

Pana doktora Kuneše potkávám dodnes a stále si mě pamatuje.

Co přesně se tenkrát stalo, se nikdy nezjistilo...

Kačenka měla ještě nějakou dobu problémy s ošklivým kašlem, ale po pár pobytech u moře s mými rodiči to odeznělo úplně