Porod s dulou Táňou

Hned na začátek bych chtěla napsat, že Táně vděčím za to, že jsem porodila úplně přirozeně, a že bez její pomoci, bych to asi pod tlakem nemocničního prostředí vůbec nezvládla. Vděčím jí za to, že mám z porodu krásný zážitek já, můj přítel Adam a náš syn Samuel. A já věřím tomu, že i díky přirozenému porodu je Samík tak hodné miminko, které moc nebrečí, krásně spí, a že má dobrý psychický základ i do budoucího života. A v neposlední řadě, ji vděčím za to, že jsem se necelé dva týdny porodu cítila jako bych snad ani nerodila :-)

Jak jsem potkala Táňu

Půlka mých příbuzných jsou doktoři. Když se v Česku říká, doktora do každé rodiny, rozumím proč. Vlastně si občas ani neuvědomuji, jak velké privilegium mám, že můžu kdykoliv zavolat, když potřebuju lékařskou pomoc/radu. Když jsem otěhotněla bylo tedy jasné, že rodit budu na Bulovce u mého gynekologa, který je nejlepší kamarád mého strýce z medicíny. Tím moje zkoumání „porodní problematiky“ skončilo. Shodou náhod jsem v lednu (v šestém měsíci těhotenství) dostala skvělou práci (pracuji jako dokumentaristka). Jednalo se o natáčení rozhovorů s těhotnými ženami pro „doku-reality“ pořad pro TV Nova. Každý týden jsem točila několik rozhovorů s budoucími maminkami, až se mi v natáčecím plánu objevila Renata, která si nepřála dělat rozhovor spolu s otcem dítěte jako všechny ostatní ženy, ale se svou dulou. Rychle jsem si tedy zjistila, co vlastně ty duly dělají, a co jsou zač, a jelo se na natáčení. Po skoro dvou hodinovém rozhovoru s Renatou a s dulou Táňou mi bylo jasné, že bych takhle chtěla rodit. Táňa ve mě probouzela klid, který z ní jednoduše vyzařuje (potvrdil mi to i Adam, i moje maminka), který mi dodával odvahu a sílu i během porodu. Po rozhovoru jsem Táňu poprosila, jestli by mi nedoporučila nějakou dulu, nebo jestli by náhodou ona neměla čas se stát mou dulou (a doufala jsem, že vyjde ta druhá možnost :)).

Po rozhovoru s Táňou jsem si začala o přirozeným porodech zjišťovat více. Na jejích stránkách jsem našla odkazy na literaturu, plus jsem si přidala nějaké zajímavé stránky na Facebooku a vlastně se mi dost změnil pohled na věc. Jako ženy jsme přece uzpůsobené k porodu, nepotřebujeme k tomu žádné urychlováky ani utlumováky a bůhví co ještě. Když jsme se s Táňou poprvé sešly u mě doma, měla jsem jasno: „Chtěla bych rodit úplně přirozeně.“

Ještě mě čekalo na přítomnost duly a svůj seznam porodních přání (žádný klystýr, možnost se najíst...) připravit svého gynekologa. Vím, jaký mají lékaři přístup k „alternativní medicíně“, ale on naštěstí s ničím neměl problém. Nutno však dodat, že to bylo opravdu zčásti kvůli tomu, že jsme se znali. Podle mého názoru je Bulovka opravdu hodně „tradiční“ nemocnice, co se týče přístupu k přirozeným porodům. Nemocnice je to určitě skvělá, pokud má někdo zdravotní komplikace, ale to jsem já, ani moje dítě neměli. K tomu se ještě dostanu.

Porod

Když jsem se v neděli, potom co jsme se den před tím vrátili s Adamem v noci domů z otevíračky baru našich kamarádů, brzo ráno probudila a kolem mě bylo trochu mokro, zpanikařila jsem. „Aha, tak už je to ono, už to začíná, plodová voda.“ Nemít dulu, zavolala bych si rovnou sanitku. A nutno dodat, že by mě

v nemocnici asi začali různě zkoumat, měřit, možná by si mě tam už rovnou nenechali... Místo sanitky jsem zavolala Táně, která mě uklidnila, že se vůbec nic neděje, že to klidně může trvat ještě týden, ať si jdu klidně zase lehnout, ale že ona si balí tašku a jede do Prahy, aby mi byla nablízku. Tak jo. Šla jsem si lehnout, ale usnout už jsem nedokázala. Odpoledne Táňa přijela k nám a zopakovala mi, ať jsem v klidu, že jde o první příznaky a že můžu rodit druhý den, nebo taky za týden, podle toho, jak se bude miminku chtít.

Když jsme se šli potom s Adamem projít, tvrdila jsem mu, že druhý den jedeme do porodnice, ať se připraví. Druhý den nic a ten další taky nic, tak jsem se i já snažila dělat jakože teda nic, ale moc mi to nešlo, cítila jsem, že se přeci jen NĚCO děje. Ale být v pohodě doma bylo skvělé, v úterý jsme si s Adamem dali skleničku mého oblíbeného červeného vína, prostě normálka :). Ve středu Adam odjížděl na natáčení a já jsem měla už dlouho naplánované divadlo, kde hraje moje sestra. Poslední tři dny jsem byla s Táňou neustále v kontaktu a tak, jsem jí navrhla, jestli nechce do divadla se mnou. Udělalo mi velkou radost, když šla a ono to tam opravdu všechno začalo...

Samuel bude asi herec po své tetě Berenice, protože vydržel celé představení (nutno říct, že v průběhu divadelní hry se kontrakce začaly zpravidelňovat). Voda mi praskla přesně po děkovačce, kdy jsme se zvedali k odchodu. Prásk, cítila jsem že mám mokré džíny, ale nevěděla jsem jak moc, zase panika, naštěstí jsem měla velký svetr, který jsem si zavázala kolem pasu a vedle mě byla Táňa. Vymotaly jsme se z těsného A Studia Rubín. Na baru jsem potkala ještě kamaráda, který mě zval na drink, zdvořile jsem odmítla, s tím že jedu rodit :).

Opět bych volala sanitku. Místo toho na mě Táňa přenesla svůj klid (ono to zní vtipně, když popisuji situaci v divadle, ale já se z toho celá klepala) a jely jsme taxíkem nejdříve k nám domů. Doma jsem se osprchovala, převlékla a začala ta nejpříjemnější fáze porodu. Po chvíli přijela ještě moje máma (to bylo neplánované) a pak ještě Adam (to bylo plánované) a takhle ve čtyřech jsme se uvelebili v obýváku, na stůl si dali dobré jídlo, Adam uvařil čaj a povídali jsme si. Moje kontrakce se zintenzivňovaly, ale nebolely. Táňa mě při kontrakcích masírovala, poslouchali jsme příjemnou hudbu. Najednou jsem chápala, že některé ženy popisují „orgasmické zážitky z porodu“. Po x hodinách, které mi přišly ale jako půlhodina jsme se rozhodli vyrazit na Bulovku. Přejezd byl ještě dobrý, ale v nemocnici to byl celkem náraz, Přijeli jsme jako čtyři vyzenovaní hipíci a nemocniční sestry na nás ve čtyři ráno nebyly ani trochu zvědavé. Nejdříve jsem musela vyplnit spoustu formulářů, poprosila jsem je, jestli by to tedy nemohl vyplnit Adam. Po asi půlhodině ho tedy spolu s Táňou pustili za mnou. Přijel můj gynekolog, já odmítla jak klystýr, tak vaginální vyšetření, tak napíchnout (preventivně) kanylu. Když je Táňa poprosila, aby ji, až porodím, dali placentu, byli už jsme za úplné šílence.

Naše zenová atmosféra byla ta tam. Porodní lůžko bylo nepohodlné, sprcha si dávala na čas než začala téct teplá, zapomněli jsme si repráček, na kterém jsme si pouštěli hudbu a co čtvrt hodinu přicházela sestra s monitorem. Kontrakce mě najednou začaly bolet. Zvláštní, přitom se změnilo jen prostředí.. Zpětně jsme se Táňou shodly, že přejezd na Bulovku odhadem porod dost zpomalil. V nemocnici jsem ale rodila objektivně kratší, nebo stejně dlouhou dobu jako u nás doma na gauči. Subjektivně mně doba strávená na Bulovce přišla minimálně třikrát tak dlouhá. Kolem cca osmé ráno už jsem fakt nemohla. Ještě, že mi dovolili jíst a pít. Byla jsem naprosto fyzicky vyčerpaná. Porod byl největší sportovní výkon v mém životě. Řekla jsem, že už prostě nemůžu. Myslím, že mi byl nabídnut oxytocin na urychlení porodu. Když jsem se zeptala Táni, jak to působí, řekla mi, že umělý hormon sice kontrakce zintenzivní, ale budou bolestivé. Nedokázala jsem si představit, že by to mohlo být ještě bolestivější, tak jsem oxytocin odmítla. Místo toho mi Táňa vyprávěla jakousi meditativní pohádku, pak si pamatuju, že mě donutila sníst pár fíků. Obojí pomohlo. Adam myslím v tuhle chvíli spal, když se vzbudil, tak se stále nic nedělo, jen já už skoro brečela bolestí z těch kontrakcí. Zopakovala jsem Táně, že už to nevydržím. Ona mi řekla, že věří tomu, že už to nebude dlouho trvat, i když doktor mě strašil, že v tomhle stavu můžu být až do večera. Ale já se rozhodla věřit tomu, že už za chvíli porodím.

A Samík byl, myslím, cca do hodinky na světě, i když ta poslední hodina byla fakt krušná. Narodil se jen svým a mým přičiněním. A taky Táni a Adama, kterým se zpětně omlouvám, že jsem je oba kousla a mého gynekologa, který mi pevně tlačil na hráz, aby nepraskla (protože já ji samozřejmě odmítla nastřihnout :), jako všechna ostatní, pojišťovnou hrazené výdobytky), a který pak Samíka vzal a přiložil mi ho na prsa a to já už byla úplně hotová.

Na konec

To, že u mě mohl být Sam po porodu jen 4 minuty, protože ho paní pediatra musela okamžitě zvážit, a že si všichni v nemocnici ťukali na čelo, když jsem jim oznámila, že jedeme za chvíli domů, protože podepisuju revers, je už jiný příběh. Doma jsme si dali v posteli kachnu se zelím a od té doby jsme spokojená rodina a Táně za její přispění k naší spokojenosti všichni moc děkujeme!!!!

Kdybych se na závěr měla podělit s nějakým poznatkem z té mé jedné, porodní zkušenosti, řekla bych, že porod (pokud je všechno v pořádku) je opravdu otázkou psychiky. A pokud se žena cítí dobře, nemusí to být šílený zážitek plný bolesti, ale právě naopak. Až bude mít Samuel nějakého sourozence v bříšku, budu po své první zkušenosti uvažovat ještě nad „alternativnějším“ přístupem, než byl ambulantní porod v porodnici. Samozřejmě- ťukám na dřeva- jen jestli bude všechno se mnou i s miminkem v pořádku, tak jako to bylo v tomto případě.

Rozálie