5. Lucinka

Narozením mé dcery Verunky se mi štěstím točila hlava. Tolik něhy, lásky a krásy, co jsem denně zažívala se nedá slovy ani popsat. Cítila jsem obrovské bohatsví. Navíc jsem se stala majitelkou mlékárny, co každý den produkovala velké množství mateřského mléka. Co mléka. Smetany! Vždy po nakojeni čekaly sestřičky netrpělivě na mé odstříkání, aby tou hustou, žlutou tekutinou dokrmovaly miminečka v inkubátorech. V té době se v mostecké porodnici narodila i dvojčátka, z nichž jedno bylo v inkubátoru, tudíž krmené mlékem z mé mlékárny a druhé měla paní dvojčátková u sebe. Po vizitě za mnou přišla s prosbou, zda bych jí nemohla dát mlíčko pro toho chlapečka, co ho má u sebe, neboť ten v inkubátoru už má SVOU VÁHU a mohli by být propuštěni. Tak jsem toho kloučka nakojila a šlo se domů. Mým mlíčkem je dokrmeno půl Mostu, čímž se vysvětluje fakt, že jsem byla často dětmi objímána a nazývána maminkou, když jsem s nimi léta letoucí pracovala. Pro mlíčko si jezdila sanitka k nám domů ještě dlouho po porodu.

Byly to krásné časy. “Spadla jsem ze šťastné hvězdy”, zdůvodňovala jsem si velkou nálož endorfínů. Vše se mi dařilo. Když jsem šla do zeleniny, pan vedoucí měl vždy pro mě “pod pultem” banány, mandarinky, pomeranče, když jsem šla pro maso, nejenže jsem dostala “to pěkné zezadu”, ale ještě jsem si odnášela recept, jak maso zpracovat. Naučila jsem se šít, vyšívat, plést, vařit a starat se o miminko. Můj muž se vrátil po pěti měsících z vojny domů a náš rodinný život začal naplno. Starali jsme se o Verunku a zároveň o Martinovu sestru Janu, kterou jsme měli v opatrovnictví. Vůbec nevím, jak jsme to zvládali, bylo nám něco přes dvacet a vypadali na patnáct. Když jsme se přestěhovali do většího bytu, zvonila nějaká sousedka a když otevřel Martin, ptala se ho, jestli je doma maminka a tak zavolal mě a ona na mě kouká a ptá se, jestli máme doma rodiče nebo jsme doma sami. Když jsme po chvíli nechápání řekli, že jsme manželé a bydlíme sami, bez rodičů, vznikla vskutku trapná situace. Se mnou se takové trapasy táhly delší dobu a ještě byly peprnější v tom, že jsem byla často považována za kluka(chlapečku, kde je tady blok 90?, kluci, stůjte, jede tramvaj-to už mi bylo 35 a jela jsem s dcerou na kole). A jako promiň....co má mlékárna velikosti 4??????

Život plynul, my byli stále zamilovaní a tak se k nám vypravilo další miminko. Těhotenství jsem si opět náramně užívala. Rostlo mi bříško a měla jsem chuť na řepu.

A jednou, bylo to v listopadu, si v klidu spím a v půl 12 v noci mě probudily tlaky v břiše. A rovnou po pěti minutách. Přivolaná sanitka mě odvezla do mostecké porodnice, kde následovalo: vyšetření, výslech, klystýr, holení, sprcha a ubytování na porodnim sále, kde se krátce po jedné hodině narodila překrásná vesmírná bytost, pro kterou jsme měli připravené jméno Lucie.

Mé srdce opět přetékalo láskou a má mlékárna otevřela brány dokořán, aby nasytila mé nové miminko a s ním další půlku Mostu.

Vítej Lucinko, ať se ti u nás líbí.