21. Maminka

No povím vám, bylo to silné kafe. Stala jsem se maminčinou pečovatelkou, masírovala jsem ji, cvičila jsem s ní, hodně jsme si povídaly, doprovázela jsem ji na různá vyšetření. Tatínek se stal kapitánem, který dělal vše, co dělala předtím maminka. Nakupoval, uklízel, vařil (k Vánocům dostal Řád zlaté vařečky), s láskou a péčí se o maminku staral. Spolu chodili dál do divadla, do klubu důchodců, na zahrádku, často si doma zatancovali, dokonce jeli i na dovolenou.

Pět let života prožila maminka obklopena svými nejbližšími. Dočkala se pěti pravnoučat. Cítila jsem, že síly ubývají, ale stále jsem věřila, že tu s námi bude navěky.

Po pěti letech přišla druhá mozková příhoda. Opět u ní v tu dobu byl tatínek, opět masíroval srdíčko do příjezdu záchranky. Opět jí zachránil život. Můj táta je vážně BOREC.

Ale tentokrat bylo všechno jinak. Maminka nereagovala, její postižení bylo mnohem větší. O to hůř, že byla pandemie z důvodu nového viru. Strašných deset dní jsme neměli možnost maminku vidět. Bylo to poprvé, kdy byla úplně sama.

Když byla opatření trochu uvolněná, krajská nemocnice ve svých zákazech návštěv pokračovala. Já byla rozhodnuta udělat vše, abych byla mamince opět nablízku. Za podpory facebookové skupiny a jmenovitě Petry Landy a Agnes Němečkové jsem napochodovala do nemocnice s plánem neodejít s nepořízenou.

A opravdu mi byl přístup k ní umožněn a od druhého dne jsme za maminkou ťapali i s tatínkem. Maminka trochu reagovala, já jí vařila dobrůtky a chodila ji pravidelně krmit, protože sama žádné úkony nezvládala.

Byla neskutečně silná.

Jednoho dne se sama posadila, což nemocnice vyhodnotila jako velké zlepšení, a šup, maminka byla převezena na LDN.

Jedním slovem děs a běs. To uděláte jeden krok vpřed a šest kroků vzad.

Návštěvy pondělí, středa a sobota na půl hodiny. Tatínek to nesl velmi těžce a já se začala bát i o něj.

Obvolávala jsem různé instituce na péči o ležícího, nekomunikujícího člověka. Fakt mazec.

Když už něco vypadalo na vřelý přístup, bylo to mimo naše město, a tudíž by tatínek neměl možnost maminku navštívit. Autem prostě odmítl dál jezdit.

Výročí 60 let společného života oslavili moji rodiče tak, že tatínek přinesl mamince kytičku a ona se usmála. Asi. Snad. Určitě.

Musí do háje něco existovat, kde se bude maminka cítit dobře a kam za ní budeme moct každý den chodit.

Vesmír nám poslal zprávu. V Mostě začal nově fungovat domov pro seniory s domácí péčí. Hned jsem vyrazila na průzkum a přivítala mě velmi milá paní vedoucí, provedla mě celým objektem, ukázala, jaký pokoj by maminka mohla mít, a co úplně nejvíc: mohli jsme za maminkou chodit každý den, mohli jsme tam klidně i přespat, mohli jsme jí přinést věci z domova, které měla ráda, mohly tam být květiny, fotky, obrázky. Když jsem po pár dnech přinesla maminčin klobouček, objevil se překrásný úsměv na její tváři, rukou přejela přes celý objem kloboučku a pak ho nasadila dědovi na hlavu.

Pokojík byl velmi útulný, barevný, byla tam kuchyňka, kde si mohl tatínek uvařit kafe, měla tam televizi, usměvavé sestřičky, které ji chodily hladit a povídat si s ní.

A když jsem mamince uvařila fakt dobrou svíčkovou, snědla čtyři knedlíky.

Služba v tomto, jak říkal můj vnouček Filípek, domečku pro babičky byla úžasná a jedinou nevýhodou bylo, že jsme pobyt museli sami hradit.

Začala jsem vyřizovat příspěvek na péči, který znamenal postižení čtvrtého stupně, a společně s maminčiným důchodem bylo reálné pobyt platit. Nehledě na to, že rodiny mých dcer okamžitě přislíbily finanční výpomoc, do které by se celá naše rodina zapojila.

Bohužel člověk, který leží a nemá možnost jiného pohybu, ztrácí imunitu a svaly začínají ochabovat.

Nastal další kolaps a záchranka převezla maminku zpět do nemocnice.

Zápal plic.