21. Maminka

Tento díl bych chtěla věnovat mamince. Maminky jsou úplně nejvíc nejdůležitější bytosti na úplně celém světě. Všichni pocházíme z nejhlavnější matky, matky ZEMĚ. Ze-mě.

Moje maminka, neskutečně krásná ŽENA se narodila ve Francii, v městečku La Grand Combe, což je prý v překladu Velká hrobka. O několik let později jsem se narodila mojí mamince já, v malém městečku Hrob, což je v překladu prostě Hrob.

Maminka si z Francie přivezla jakousi hrdost, eleganci, upravenost a dávku určité přísnosti prolínající se s dávkou jisté poťouchlosti. Vyžadovala pořádek a uctíváni tradic, těžce nesla naše neúspěchy (já i bratr několikrát rozvedeni) a u mě osobně jiný pohled na svět. Neměla ráda mou (oblíbenou) větu, kterou jsem používala od raného dětství: já si můžu dělat co chci, je to můj život. Někdy byla čitelná, jak vesmírná kniha, někdy zas tajemná jak hrad v Karpatech.

Někdy jsem měla pocit, že spolu soupeříme.

Maminka v mém srdci navždy zůstane krásnou, čistou, milující bytostí, výbornou kuchařkou, skvělou tanečnicí, milovnicí divadla, cestovatelkou, zahradnicí, elegantní dámou, která se ráda smála a krásně zpívala. Žena s velkým srdcem. Přístav, který jsme pravidelně všichni navštěvovali.

Maminku postihla mozková příhoda a bohužel při pádu na obrubník si rozbila hlavu, takže k tomu měla silný otřes mozku a velké krvácení. Tatínek bleskurychle zareagoval a masíroval mamince cca 15 minut srdíčko do příjezdu záchranky. Zachránil jí život.

Verdikt lékařů však zněl: trvalé poškození mozku, připravte se na nejhorší.

“Maminka to zvládne, ona je silná,” řekla jsem celkem jasně a dost pevně a v tu chvíli jsem o tom byla sama přesvědčená. Vzala jsem nehybnou maminky ruku do své a láskyplně se zeptala jí. A ona mi mou ruku pevně stiskla.

Začaly se dít zázraky. Maminka se snažila hýbat rukou, poté druhou, po týdnu otevřela oči, vyťukávala prstem do taktu, když jsem jí pustila její oblíbenou písničku Švihák lázeňský, pak rozhýbávala nohy, na které si brzy stoupla. Denně jsme za ní s tatínkem chodili do nemocnice, denně jsem ji masírovala a objímala. Denně jsme vymýšleli, čím ji potěšit. Často s námi přišel i někdo z dalších členů naší rodiny. A co víc, k mamince doputovaly dvě zprávy o těhotenství mých dcer. V tu chvíli ukazujíc na vypouklé bříško své vnučky těžce, ale srozumitelně řekla: “Dobrý?”

S láskou, trpělivostí a vírou jde vše lépe, a tak nastal den, kdy byla maminka propuštěna domů, kde jsme mezitím s mým tatínkem nechali udělat sprchový kout. Byla zpátky a byla šťastná.

No povím vám, bylo to silné kafe. Stala jsem se maminčinou pečovatelkou, masírovala jsem ji, cvičila jsem s ní, hodně jsme si povídaly, doprovázela jsem ji na různá vyšetření. Tatínek se stal kapitánem, který dělal vše, co dělala předtím maminka. Nakupoval, uklízel, vařil (k Vánocům dostal Řád zlaté vařečky), s láskou a péčí se o maminku staral. Spolu chodili dál do divadla, do klubu důchodců, na zahrádku, často si doma zatancovali, dokonce jeli i na dovolenou.

Pět let života prožila maminka obklopena svými nejbližšími. Dočkala se pěti pravnoučat. Cítila jsem, že síly ubývají, ale stále jsem věřila, že tu s námi bude navěky.

Po pěti letech přišla druhá mozková příhoda. Opět u ní v tu dobu byl tatínek, opět masíroval srdíčko do příjezdu záchranky. Opět jí zachránil život. Můj táta je vážně BOREC.

Ale tentokrat bylo všechno jinak. Maminka nereagovala, její postižení bylo mnohem větší. O to hůř, že byla pandemie z důvodu nového viru. Strašných deset dní jsme neměli možnost maminku vidět. Bylo to poprvé, kdy byla úplně sama.

Když byla opatření trochu uvolněná, krajská nemocnice ve svých zákazech návštěv pokračovala. Já byla rozhodnuta udělat vše, abych byla mamince opět nablízku. Za podpory facebookové skupiny a jmenovitě Petry Landy a Agnes Němečkové jsem napochodovala do nemocnice s plánem neodejít s nepořízenou.

A opravdu mi byl přístup k ní umožněn a od druhého dne jsme za maminkou ťapali i s tatínkem. Maminka trochu reagovala, já jí vařila dobrůtky a chodila ji pravidelně krmit, protože sama žádné úkony nezvládala.

Byla neskutečně silná.

Jednoho dne se sama posadila, což nemocnice vyhodnotila jako velké zlepšení, a šup, maminka byla převezena na LDN.

Jedním slovem děs a běs. To uděláte jeden krok vpřed a šest kroků vzad.

Návštěvy pondělí, středa a sobota na půl hodiny. Tatínek to nesl velmi těžce a já se začala bát i o něj.

Obvolávala jsem různé instituce na péči o ležícího, nekomunikujícího člověka. Fakt mazec.

Když už něco vypadalo na vřelý přístup, bylo to mimo naše město, a tudíž by tatínek neměl možnost maminku navštívit. Autem prostě odmítl dál jezdit.

Výročí 60 let společného života oslavili moji rodiče tak, že tatínek přinesl mamince kytičku a ona se usmála. Asi. Snad. Určitě.

Musí do háje něco existovat, kde se bude maminka cítit dobře a kam za ní budeme moct každý den chodit.

Vesmír nám poslal zprávu. V Mostě začal nově fungovat domov pro seniory s domácí péčí. Hned jsem vyrazila na průzkum a přivítala mě velmi milá paní vedoucí, provedla mě celým objektem, ukázala, jaký pokoj by maminka mohla mít, a co úplně nejvíc: mohli jsme za maminkou chodit každý den, mohli jsme tam klidně i přespat, mohli jsme jí přinést věci z domova, které měla ráda, mohly tam být květiny, fotky, obrázky. Když jsem po pár dnech přinesla maminčin klobouček, objevil se překrásný úsměv na její tváři, rukou přejela přes celý objem kloboučku a pak ho nasadila dědovi na hlavu.

Pokojík byl velmi útulný, barevný, byla tam kuchyňka, kde si mohl tatínek uvařit kafe, měla tam televizi, usměvavé sestřičky, které ji chodily hladit a povídat si s ní.

A když jsem mamince uvařila fakt dobrou svíčkovou, snědla čtyři knedlíky.

Služba v tomto, jak říkal můj vnouček Filípek, domečku pro babičky byla úžasná a jedinou nevýhodou bylo, že jsme pobyt museli sami hradit.

Začala jsem vyřizovat příspěvek na péči, který znamenal postižení čtvrtého stupně, a společně s maminčiným důchodem bylo reálné pobyt platit. Nehledě na to, že rodiny mých dcer okamžitě přislíbily finanční výpomoc, do které by se celá naše rodina zapojila.

Bohužel člověk, který leží a nemá možnost jiného pohybu, ztrácí imunitu a svaly začínají ochabovat.

Nastal další kolaps a záchranka převezla maminku zpět do nemocnice.

Zápal plic.

Často se maminka snažila mluvit, párkrát jsme slyšeli namáhavé AHOJ.

Dva dny před jejím odchodem vykopal tatínek na zahradě bramboru ve tvaru srdce. Přinesl ji a dal na noční stoleček vedle maminčiny hlavy.

Zůstala statečná do úplného konce. Byla jsem u ní s tatínkem, mluvila jsem na ni a měla ji nakloněnou ve svém náručí.

“Ona nedýchá, “slyším hlas svého tatínka.

“Dýchá tati, neplaš.”

A za pár minut slyším svůj hlas: “Teď už nedýchá.”

Tatínek okamžitě přiskočil a chtěl masírovat srdíčko.

Jemně jsem ho odstrčila a poprosila ho, aby došel pro sestřičku a řekl, že maminka nedýchá.

Vtom se pomalu nadechla a dlouze vydechla. Svírala jsem ji v náruči a vlastně mi nedocházelo, co se právě stalo.

Přišel lékař, velmi pohledný černoch a s velkou dávkou empatie potvrdil odchod naší maminky do nebe. Zůstali jsme u ní ještě asi deset minut, hladili jsme ji a děkovali za všechno, co pro nás dělala. Za to jaká byla, za lásku, co nám předala.

“Tatínku, půjdu maminku obléct na poslední cestu. Jsi s tím v pohodě?” zeptala jsem se čerstvého vdovce.

“Ty to zvládneš?” reagoval tatínek.

Ano, zvládnu. Přišlo mi úplně samozřejmé, že ji obléknu já. Kdo jiný? Šmarjá.

Má dcera Verunka se nabídla, že se mnou půjde zařídit potřebné formality ohledně posledního rozloučení.

Řekla jsem jí i o svém záměru a ona poprosila, zda může jít se mnou.

Vybraly jsme šaty s kytičkami, které maminka ráda nosila, podkolenky, šáteček na krk, který byl nezbytnou součástí její garderoby, dřevěný náramek. Přivítali nás dva pracovníci pohřební služby, kteří nám pomohli připravit maminku na poslední cestu. Olejíčkem jsem jí namasírovala obličej, ruce, nohy. Poté jsme ji společně oblékli a upravili. O všem jsem ji předem informovala. Verunka jí učesala vlasy a já jí lehce namalovala pusu rtěnkou.

Když byla nachystaná, zavolaly jsme dědovi a ten ji naposledy pozdravil a zapálil si doma svíčku.

Přihlížející muži se lehce poklonili… a jednomu z nich se kutálely po tvářích slzy.

Též jsme se poklonily, naposledy maminku políbily a ruku v ruce jsme odcházely. Venku jsme se shodly na tom, že máme pocit, jako bychom šly nad chodníkem. Nedotýkaly jsme se země. Jako bychom se dotkly nějaké největší posvátnosti.

Za pár dní jsme se sešli k poslednímu rozloučení v kruhu rodinném. Přišli všichni, kdož maminku (manželku, babičku, prababičku, tetu a kamarádku) obdivovali, milovali, do poslední chvíle navštěvovali, všichni, kdož dál ponesou její životní moudrost, lehkost, poctivost a sílu. Projev pronesl děda a já. Bylo to důstojné a působivé. Stejně jako její odchod. Rozloučili jsme se zhlédnutím videoklipu, který z fotek a videí vytvořila Verunka.

Místnost byla plná květin a slz.

  .

Děkuji maminko za důvěru, kterou jsi mi projevila. Děkuji za úplně vše.

Miluji tě. Milujeme tě.

Dnes je svátek zesnulých. Úmyslně je tento příspěvek ze všech Cest duly nejdelší. Vyzývá k zastavení a zamyšlení.

Není třeba spěchat.

Ten čas letí.... zvykli jsme si říkat. Ale čas stojí, pohybujeme se my. A k tomu se sami rozhodujeme, jestli budeme veselí či smutní. Hodní či zlí. Jestli chceme pomáhat nebo ubližovat. Chválit nebo kritizovat. Být zdraví či nemocní.

Užívejme si přítomnost těch, které máme rádi, povídejme si navzájem, dělejme si radost, zajímejme se o sebe, setkávejme, objímejme se. Buďme k sobě pozorní a ohleduplní.

A vzpomínejme na ty, kteří na nás koukaj z nebe.

Všechno je snadné, a dokud žijeme, jsme to my, co tvoříme svět.