Jak jsem se ocitla v Malých láskách

Pojem malé lásky ve mně vyvolává něhu, radost, empatii a evokuje mi něco velmi křehkého. O pořadu stejného názvu, který připoutal před obrazovky tisícovky diváků, však totéž tvrdit nemohu.

Protože jsem se v jednom z dílů stala jeho součástí, ráda bych poskytla i pohled z druhé strany.

Již delší dobou se zabývám tematikou ŽENA a vše, co k tomu patří. (Ostatně mám sama tři úžasné dcery. :) ) Při studování různých knih a článků ke mně jednoho dne přišla informace o poskytování služeb dulou. Při hledání významu toho slova jsem byla vtažena do neskutečně krásného světa zrození, vnímání, soustředěnosti, něhy a lásky. Nikoli malé lásky. TÉ NEJVĚTŠÍ LÁSKY :)

Začala jsem se účastnit nejrůznějších přednášek a seminářů, číst české i zahraniční knihy o porodu, debatovat s ženami a naslouchat jejich příběhům, učit se ještě intenzivněji od svých dcer. Začala jsem doprovázet ženy k porodům a byla přijata na Českou asociaci dul.

Jednoho dne mě navštívila žena, která měla velké osobní problémy a před sebou velké bříško. Přišla požádat o mou pomoc, o doprovod ke svému porodu. Domluvily jsme si podmínky a zůstaly spolu v kontaktu. Za pár dní mi žena, která si říká Renu, volala, že se na ni možná budu zlobit, že se před časem přihlásila na natáčení porodu do plzeňské porodnice a nyní byla vybrána. Při dalším osobním setkání jsem se jí pokusila osvětlit důsledky takového rozhodnutí, hovořila jsem o intimitě, která by měla zrození provázet, ale Reniny osobní důvody k natáčení převážily a já, jelikož zastávám všestranně respektující přístup, jsem jí svou účast nakonec potvrdila.

Renu, žena plná strachu, zklamaná a smutná, mi volala častěji než jiné ženy. Vždy jsem se snažila být jí nablízku a provázet ji přípravami na zrod jejího druhého miminka. Při tvorbě medailonku pořadu Malé lásky jsem hovořila o přirozených porodech a po skončení natáčení mě oslovila paní produkční, která spoustu z těchto informací slyšela prvně, zda bych ji nedoprovodila k porodu  (později jsem ji skutečně doprovodila).

Nastal den, kdy mi Renu volala, že začíná mít kontrakce. Den před tím dostala od své gynekoložky doporučení k nástupu do nemocnice „z vážného důvodu“. Následující hodiny jsme spolu byly průběžně ve spojení, a vzhledem k tomu, že jsme to měly do nemocnice z místa bydliště přes 100 km, vydaly jsme se poté na cestu. Ta byla celkem příjemná, Renu prodýchávala nepravidelné vlny a téměř vždy připomněla, jak moc se bojí bolesti…

Přijely jsme na místo. Přivítání bylo docela milé, rozmístěné kamery a spousta světla mi dělaly trochu problém, ale říkala jsem si, že si to Renu takto vybrala. Nesoudím. Pomáhám. :)

Byla jsem příjemně překvapena, když jsme přišly na sál, mohly jsme tam zůstat asi půl hodiny samy, aniž by někdo zahrnul Renu otázkami a „nezbytnými“ formuláři. Kontrakce byly již celkem pravidelné, na sále se objevil lékař. Když začal rodičku vaginálně vyšetřovat, všimla jsem si Renina zděšeného a bolestného výrazu, který se ještě stupňoval poté, co jí porodník důkladně a zřejmě nepříliš šetrně prohmatal břicho. Krátce po jeho odchodu se Renu dala do pláče a nemohla přestat. Byla v šoku. Kontrakce ustaly. Po nějaké době podstoupila ultrazvukové vyšetření a ortel zněl – miminko vysoko, úzká pánev, velká hmotnost plodu.

Renu byla nabídnuta tabletka na spaní, souhlasila s tím, že se na to všechno potřebuje pořádně vyspat. Přemístily jsme se na nadstandardní pokoj a já během chvíle usnula, zatímco Renu po požití tablety naopak probděla celou noc.

Ráno následovala řada vyšetření a doporučení k sekci. Renu byla stále ve stresu z nešetrně provedeného vyšetření a zčásti i z výsledku ultrazvuku. Zvažovaly jsme možnost, že ještě pojedeme nabrat trochu fyzické i psychické síly někam do ústraní. Otázka KAM zůstala viset ve vzduchu a do toho někdo zaklepal na dveře.

„Můžeme dál?“ ptaly se dvě sympatické mladé ženy, které byly ze štábu a chtěly se dozvědět nějaké informace o přirozených porodech. Říkaly, že jsou rády za naši účast, protože všichni uvidí, že to jde i jinak než jak na běžícím pásu. Mluvily jsme s nimi též o navržené plánované sekci a ony se nabídly, že nám domluví konzultaci s někým z lékařů.

Za necelou hodinu si na nás udělal čas MUDr. Denis Berezovkiy. Byl vstřícný, komunikativní, podal vysvětlení ze svého lékařského pohledu – vlastně pro Renu nebylo v tu chvíli nejdůležitější, CO říkal, ale JAK to říkal. To, že řada zdravotníků nemá bohužel ani ponětí o zcela přirozeném, fyziologickém porodu bez spousty „preventivních“ zásahů a direktivního přístupu, není jednoznačně chyba personálu, ale celkového systému (i když musíme samozřejmě začít každý sám u sebe). MUDr. Berezovskiy dal nicméně šanci i možnosti, že se porod může ještě sám rozběhnout a vše dopadne podle Renina původního přání. (!)

Na pokoji jsme si s mou klientkou vše zopakovaly a zrekapitulovaly, zvážily možnosti, a Renu se rozhodla, že přijme vše tak, jak má být, ať už bude porod završen jakkoliv. Já se připravovala na to, že budu její oporou a doprovodem případně i u alternativně vedeného porodu (tedy u plánované sekce), pokud si to děťátko nerozmyslí jinak.

„Jdeme pracovat,“ navrhla jsem zvesela a připravila občerstvení, notebook s relaxační hudbou, zapálila něco málo svíček (s ohledem na nemocniční prostředí), rozmístila po pokoji andělské karty, zatemnila a začala Renu masírovat.

„Tohle by měli natáčet,“ pronesla Renu uvolněně, a tak jsme zavolaly lidi ze štábu, aby za námi na pokoj přišli. Byli hodně citliví a tiší, později nám opět děkovali, že se konečně něco děje JINAK…

Poté Renu usnula jako špalek. Seděla jsem a přemýšlela, co víc pro ni mohu udělat. Snažila jsem se intenzivně myslet na Renino dítě a sdělovala mu, že jestli je to jen trochu možné, ať se klidně vypraví na cestu, ale i když se rozhodne jinak, je to pouze jeho volba. A Renu spala a spala, jako by nespala roky… :))

Probudila se uvolněná, svěží, rozesmátá. Sekce byla naplánována na další den, na osmou ranní. Šly jsme do kantýny na chlebíček a Renu si dle svých slov připadala, že obědvá v Alcronu. Přes den jsme chodily po chodbě, povídaly si, na pokoji jsem ji ještě masírovala, praktikovaly jsme uvolňovací cviky, Renu popíjela skořici a maliník. A pak zase spala celou noc, uvolněná, lehce oddychující, a já bděla a znovu promlouvala k miminku…

Než jsme do nemocnice odjely, poslala mi Renu písničku, kterou by chtěla u porodu slyšet, nahrála jsem ji tedy k ostatním písním do notebooku a na pokoji jsme ji několikrát poslouchaly.

Přišlo ráno. Den D. Když se zavřely dveře na operační sál, kam Renu odvezli, bylo mi najednou všelijak. V šatně jsem se oblékala do sterilního oděvu a lékařka, která tam byla se mnou, se na mě povzbudivě usmála. Bylo to zvláštní, ale v tu chvíli moc příjemné.

Renu se v tu samou chvíli také stala pozoruhodná věc. Než ji připravili k zákroku, ocitla se chvíli na sále sama samotinká a rozbrečela se. Přišla sestřička a řekla jí „oni vás tu nechali samotnou, já vám pustím aspoň rádio“, zapnula rádio a z něj se ozvala písnička… Ano, ta písnička, kterou mi Renu poslala. :)

O několik minut později spatřil světlo světa i za mé asistence Adam František, opravdu kluk jako hora, a přivítal nás pořádným čůracím tryskem. Jeho pláč nezněl tak zoufale, jak jsem slyšela v některých videích zachycujících takto narozené děti. Co přesně se tam uvnitř dělo, ví jen on sám. Vítej, Adámku Františku!

Bohužel téměř neproběhl bonding, ač nám byl přislíben, děťátko bylo ihned „neodkladně“ zváženo, změřeno a zavánočkováno a po kratičké chvíli seznamování odneseno. Zašla jsem tedy okamžitě poprosit na dětské oddělení, aby bylo dítě převezeno k matce na pokoj; chvíli mě měli za ufona, ale po pár minutách sestra Adámka Františka konečně odvezla za jeho úžasnou maminkou.

A Renu byla šťastná. Opravdu šťastná. Společně s Adámkem Františkem si vybrali, jak bude porod probíhat. Sehráli se a objevili to jedinečné magické pouto mezi maminkou a miminkem.

Byla jsem tam. Jsem součástí projektu, při jehož sledování cítím spoustu rozporuplných emocí. Je mi líto, že řada žen ztrácí svou důstojnost a víc než na svou sílu a intuici spoléhá na rozhodnutí jiných. Je mi líto, že k nim patrně nedorazily informace typu: ty to zvládneš, jsi úžasná, jsi silná, jen ty jsi sama za sebe i za své dítě zodpovědná, jsi schopna zvolit si instinktivně způsob i závěrečnou polohu svého porodu, tvé tělo vážně umí dobře porodit (jsou-li mu k tomu dopřány optimální podmínky), můžeš mít ten den navždy zafixován v paměti jako ten nejúžasnější ve svém životě. (A nikoliv jen ve smyslu „uf, přežila jsem to, možná to nebylo úplně OK, ale hlavně že jsme oba zdraví“…)

Pojem malé lásky ve mně nadále vyvolává něhu, radost a empatii. Stejnojmenný pořad však bohužel ne. Každopádně ať už byly motivy účinkujících žen, jejich životní cesty a příběhy jakékoliv, ze srdce jim přeji, aby se jim tím třeba otevřely dveře k lepšímu pochopení porodního procesu i sebe samých.